Čarodějky-díl třetí.

V dáli zaslechla hřmění hromu.Věděla, že to přijde.Poslední dobou se to dělo stále častěji.Cítila zápach spáleného masa.Dostával se jí do všech pórů a dlouho jej nosila v sobě a nedokázala se ho zbavit.Vsakoval se do pokožky a do vlasů.Neměla nepříjemný pocit, přepadal ji stesk, který si neuměla vysvětlit.Tušila jeho zvláštní význam, ale nedokázala pochopit jeho příčinu a hlavně důvod, proč jej cítí.Podivovala se nad vlastní vnímavostí a fakt, že ji nebyl zápach nepříjemný, ji celkem překvapil.Jako by byl její součástí, kus její Já, které ještě dobře neznala.

Ptala se dokonce  Karla, zda něco cítí, ale on se jen vysmíval.„ Zase čaruješ, miláčku? “ ptal se s nádechem ironie.Stál za jejími zády přitulil se a objal ji.Přičichl k jejím vlasům. „ Nádherně voníš.“ Řekl jako by mimochodem.Otočila se k němu a pohledla mu s údivem do očí, přesvědčena, že to nemůže myslet vážně.Jeho bezelstný výraz ji však utvrdil v tom, že nemá nejmenší tušení, co prožívá. Snažila se mu vysvětlit, že se jí to nezdá, že se skutečně někde něco pálí, ale marně.Karel si zvykl na zvláštní stavy její mysli a časem se je naučil i poslouchat. Jen tyto, spojené s bouřkou nechápal.Už se ho neptala, nemělo to smysl.Nechtěla zbytečně upozorňovat na události, které se  dějí a dít asi stále budou.Byla vděčná, že poslouchal, když ho před něčím varovala.Od dětství viděla obrazy a situace, které se pak staly. Od dětství měla záchvaty zoufalého pláče, když se jí nějaký obraz zjevil a ona nevěděla co s tím má dělat.Později pochopila, že musí lidi, kterých se tato situace týká, varovat.Pro své okolí se stávala zvláštním dítětem a později  divnou holkou.Uzavřela se do sebe a už jen trpěla, když se jí před očima odehrál další z obrazů, jehož děj nemohla nijak ovlivnit.Nechtěla na sebe upozorňovat a tak jen odklízela nenápadně nebezpečné předměty z dosahu, nebo se snažila odvrátit situaci, protože vize se projevovali naštěstí, vždy o pár dní dříve, než se skutečně staly.Dnešní bouřka, byla něčím zvláštní.Bez varováni zahlédla odraz  mladé dívky, která seděla v nějaké chatrči, v obnošených šatech. Seděla na bobku u ohniště a dívala se přímo  na ni.Vypadala jako ona před deseti lety. Byl to jen záblesk, ale stačilo to, aby si byla jistá, že o sobě vědí.Jako by se najednou ocitla v jiné době, o několik století zpět. Na několik vteřin se podívala sama sobě do očí, a konečně pochopila, proč je tady.V minulosti se stalo něco, co ona teď musí odčinit.Zatím však nevěděla jak.Neměla tušení, co musí udělat, aby se konečně cítila svobodná a klidná. Bouřka se vzdalovala.Konečně se mohla volně nadechnout.Dostavil se ohromný pocit úlevy.„ Tamaro? “ zaslechla za sebou. „ Kde mám…? “ „ V kapse u saka miláčku .“ Odpověděla aniž by se otočila.Koutkem oka  zahledla, jak její roztržitý přítel, vytahuje z kapsy brýle a nasazuje si je na nos, aby si ještě v posteli přečetl noviny, na které přes den neměl čas.„Otevři okno, ať sem proudí čerstvý vzduch.“ Požádal ji. „ Hm “, řekla jen a otevřela pravé křídlo.Náraz vzduchu ji vyrazil dech.Ovíval ji chladný bouřkový vítr, voněl po deští a mokré hlíně.Odešla do koupelny, aby se podívala do zrcadla.Povzdechla si. Těch deset let je vidět na její tváři.Ale je to skutečně deset let? Co bude dál, kam se celá situace posune.Jednou už to musí skončit.Chtěla by žít normálně.Ale co je normální?   „ Kde mám začít?“ říkala si bezradně Mara, když ji probudil úsvit.V noci téměř nespala, poslouchala zvuky a před očima se jí neustále zjevoval obraz, nezvykle oděné ženy.Jako by se dívala na matku.Modlila se, aby to byla pravda.Modlila se, aby se matčina duše dostala po smrtí na lepší místo, než je toto.Zasloužila si to.Inkvizice ji odsoudila na hranici, ale  ona se provinila pouze tím, že hodně věděla.Co když pohltí plameny i ji samotnou, protože se toho od matky hodně naučila, protože ovládala kouzla, která obyčejný člověk nezná.Bude muset být opatrnější než byla kdy její matka.Poučila se z toho, že nesmí říkat vrchnosti pravdu, ať je jakákoliv.Posadila se  na bobek k ohništi a začala si pohrávat s ohněm, ale hned se zarazila a v duchu se kárala za neopatrnost, které se dopustila.I toto bude muset tajit a používat jedině tehdy, když nebude mít jinou volbu.Začal krásný den a ona jej chtěla využít k tomu, že nasbírá bylinky, které ji docházejí, a udělala si zásobu na zimu.Taky by měla obejít vesnici, nabídnout své služby, protože za chvíli nebude mít co jíst.Peníze, jim dával málo kdo.Většinou platili slepicí, králíkem, nebo vajíčky, prostě tím, čeho kdo měl dostatek a mohl kus nebo trochu postrádat.Byli i tací, co neměli vůbec nic.Nemohli nijak zaplatit, naopak samy by potřebovali pomoci.V takových případech  tiše odcházely a ve veřejích jim nechaly trochu jídla, které právě utržily za své služby.Dobře znaly boží zákony a  přirozeně se jimi řídily.Mara nepřemýšlela o tom, co je správné a co ne.Jednala podle toho, jak to cítila.Matka ji učila pokoře, ale zároveň ji vedla k hrdosti, nikdy se neponížit a snažit se z každé nedobré situace odejít s čistým štítem.Byla divokým dítětem a dalo dost práce, než pochopila poslání, které jim bylo vloženo do vínku.Jen si hrála a své dovednosti používala k dětským hrám.Nyní zůstala sama a je tedy čas, brát ohled na to, že už není nikdo, kdo by ji chránil.Musí to udělat sama.Vyšla do slunečného dne.Vzduch byl ještě nepatrně cítit spáleninou, ale už to nebyla ta sladká chuť masa, ale jen popel, který se rozséval po okolí.Její první cesta vedla ke spáleništi.Zatajil se jí dech, když uviděla zbytky ohořelého dřeva a uprostřed pahýl kůlu a pod ním hromádku popela.Měla obavy, aby tam nenašla matčiny ohořelé a zkroucené ostatky, ale lidé se postarali o to, že ji tohoto pohledu uchránili.Nemysleli přitom na ni, když ubohé tělo vytáhli háky z doutnajícího ohniště,  bezostyšně nasekali a po částech naházeli do řeky.Pudil je k tomu strach a pomstychtivost a strženi davem se i ti, kterým se toto divadlo příčilo, chovali, jako smyslů zbaveni.Nedbala ničeho a šla přímo doprostřed dění, přidřepla, z krku sundala kožený váček a hrábla hluboko, aby vytáhla hrst popela a kousek kosti a vše o čem si myslela, že je matčin pozůstatek.Vše nasypala do malého váčku, pokřižovala se, políbila jej a zavěsila zpět na krk, aby jej nosila na srdci. Tak bude její matka stále s ní.Zbytek popela a ostatků posbírala do připraveného koše, vystlaného listím, přikryla hrstí suché trávy a vydala kousek za vesnici, na malý palouček, který matka milovala.„ Tady mě pochovej, až přijde můj čas.“ Řekla ji jednou a tak se snažila vyplnit její přání.Na místě rozházela  popel a při tom odříkávala  modlitbu.  Matičko země, pojmi mě zpět,udělej zázrak, navrať mi dech.Malého ptáčka, rozlet mi dej,vrátím se zpátky, zpívat mě nechej,světu dám hlas a budu tu zas. Když dořekla poslední část modlitby, ozvala se jí nad hlavou hrdlička, která se vznesla do nebes a kroužila kolem paloučku a dívce připadalo, že mává na poslední rozloučení.