Čarodějky- díl první

Stála u okna a snažila se polapit alespoň závan větru, ale marně.Bylo nesnesitelné dusno, nehnul se ani lísteček a noc byla temná.V dálce se ozývala bouřka a ona věděla co jí čeká.Při každé bouřce, jako by se v ní něco rozpínalo a chtělo ven, ale nebylo to možné. Lehké tričko se jí lepilo na vlhké tělo a obepínalo téměř dokonalé tvary. Ona se však v tomto těle necítila dobře.Byla tu už tolikrát, ale nikdy neměla pocit, že je něco špatně.Pokaždé splnila úkol a byla odměněna svobodou, ale ne na dlouho.Zase se musela vtělit do dalšího těla.Byl to nekonečný kolotoč, který se nezastaví, dokud nesplní, proč je tady.

Všechno to začalo někdy před čtyřmi sty lety.Psal se rok 1608.V patnácti letech byla sirotek, žila na pokraji osady, kam byli odsunuti všichni nepohodlní, nebo tací, co nic neměli.Špína a hlad zde byl na denním pořádku.Bylo tu už více mrtvých, než živých.Dětí se rodilo dost, ale rodičky byly slabé a jejich holátka neměla šanci na přežití.V okolí osady se potulovala smečka zdivočelých psů a dost často se stávalo, že vytrhli sotva narozené dítě, spící matce z náruče.Přitáhl je pach krve a nebylo proti nim obrany.Za městem se o to ubohé tělíčko rvali až je rozsápali a sežrali.Často se stávalo, zvláště v zimě, že ulovili i nějaké vzrostlejší dítě přímo v osadě.Vyhrabávali pohřbená těla a pak hodovali.Byla to zdrcující podívaná, které se nedalo, než přihlížet.Bránit rozběsněné smečce psů, rovnalo se dobrovolné smrti.Pach strachu působil jako povel pro útok.Krvelačnost však rostla s každým lovem a nikdo si nebyl jistý životem.Psy se mezi sebou pářili a rodili se další a další, kteří už měli divokou krev a návrat pod lidskou střechu byl takřka nemožný.Divokost s jakou obývali svá území, vyhnala dokonce nepočetnou vlčí smečku.V této hrůze, na pokraji života a smrti se octla ne vlastní vinnou.Její matka byla uznávaná bylinářka, za kterou chodili lidé pro léčivky, masti a oleje, nechyběla u žádného porodu, ohledávala mrtvé a pomáhala živým.Stala se bohužel obětí křesťanské zvůle, když nedokázala pomoci jednomu starému knězi.Byl nemocný, trpěl obžerstvím, zatím co okolo něj lidé umírali hladem.Řekla mu, že mu nepomůže dokud se nepřestane přežírat.Osočil se na ni.Tvář mu zrudla, vykulil na ni oči a zahájil proti tažení.Do hlavního města poslal spěšnou depeši kardinálovi, tam nepravdivě vylíčil čeho se dopouští a ten ji nařkl z čarodějnictví.Uvrhli ji do klády a mučili ji nelidským způsobem.Chtěli aby se přiznala.Chtěli od ní svědectví něčeho o čem neměla tušení.Když ji naposledy viděla, z krásné ženy ve zralém věku byla hromádka polámaných kostí, která si nepřála nic jiného, než aby ukončili její utrpení." Pamatuj si", řekla obtížně. Pořezaný, oteklý jazyk, neposlouchal, každá vyslovená slabika bolela a řeč se tím stávala nesrozumitelná. " Jsi čarodějka, jako každá našeho rodu.To co jsem tě naučila, je jen začátek." Musela si odplivnout, protože měla ústa plná krve. " Ponoř se do své duše. Podívej se do sebe sama a poznáš sílu, jakou nemá nikdo z lidí.Když se ji naučíš užívat, přežiješ.Je důležitě, abys zůstala na živu. Musíš přivést na svět novou čarodějku. Vyber si správného muže.Musí být silný, zdatný a z dobrého rodu." Znovu se odmlčela. Když znovu nabrala dech, pokračovala." Se mnou nesmí rod vyhynout! Budeme stále silnější, ale musíme žit! " Mara seděla proti matce, lapala každé slovo, které ji vyšlo z úst.Na nic se neptala. Dobře věděla, že slova, která vycházejí z rozbolavělých úst, dávají smysl.Matku prozradily oči. Tělo bylo zlomené a ponížené ukrutným zacházením, ale duše zůstala čistá a nezraněná.Síla s jakou její oči zářily, brala Maře dech.Obdivovala, nezlomnou vůli své matky, která ji požádala o bylinky, zavěšené na krku co její paměť sahala.Kdykoliv se zeptala, jaké byliny v něm jsou, pokaždé dostala stejnou odpověď.Neotevírej ho dříve, dokud je všechno tak, jak má být.Neměj obavy, poznáš ten okamžik." Přišel můj čas", řekla a kývla na váček který se houpal dceři na bělostném krku. Okamžitě pochopila.Sundala jej, aby ji nikdo neviděl, vysypala směs bylinek na dlaň.Matka se sklonila co jen to šlo a do krve rozřezaným jazykem směs slízla.Nechala chvíli v ústech zvlhnout krví, protože slin se jí nedostávalo a pak byliny rozkousala." Ráno až mě povedou na hranici, už nebudu mezi živými.Nemusíš se o mě bát.Nebude mě nic bolet. Starej se o sebe, abys byla silná a porodila zdravou čarodějku." To byla poslední slova, která své dceři řekla. Pak ji poslala pryč aby mohla v klidu čekat na příchod smrti.Věděla, že přijde pomalu a klidně a ona ráda půjde do jejího království.Tam nebude cítit bolest, kterou teď zažívá.Modlila se.Modlila se za svou dceru, za mladou čarodějku, která zatím neměla tušení, jak silná může být.Nestihla ji to naučit. Doufala, že na to přijde sama.Zavřela oči a vyčkával.Po tvářích ji kanuly slzy, za nesmyslně zmařený život, za dceru, za svět.