Čarodějky-díl druhý.

Najednou se ocitla sama a nevěděla kudy kam.Všichni ji znali, ukazovali si na ni ale ona sama nerozuměla souvislostem.

Proč se to všechno stalo a kdo za to může?Schoulila se v chatrči, lehla si na místo, kde lehávala matka.Z jejího místa bylo dobře vidět na vchod a k ohništi.To jen skomíralo, ale v jeho středu zůstaly žhavé uhlíky, jako matčiny oči, když je viděla naposledy. Hovořila o rodu, který obývá matičku zemi již dlouhá staletí, znovu v nich zaplál žár, tak jako dříve.Stále slyšela v uších matčin odkaz, aby se pohroužila do své duše a našla skrytou sílu, která v ní doutnala, ale ona sama o tom neměla nejmenší tušení. To, že dokáže pohybovat předměty, že dokáže proměnit vodu v led a naopak ji přivést k varu, nebylo nic, neobvyklého.To snad uměl každý nebo ne?Zavřela oči, zhluboka se nadechla a pomalu pozvolna vydechla.Udělala to tak třikrát za sebou.Dech se jí uklidnil, a nejednou pocítila proud energie, běžící celým tělem.To dělávali s matkou, když byla nemocná, nebo ji něco bolelo.Pokaždé to pomohlo. V loni když přišla do vesnice ošklivá nemoc, lidé na ni umírali v hrozných bolestech a horečkách, měli divné, vodnaté boláky, které jim pokrývaly celá těla a budily odpor.Krátce po tom, co se jim vředy objevily, lidé umíraly v hrozných křečích.Dělali tato cvičení každé ráno a večer.Mělo je to ochránit před zlou nemocí.Lidé už tenkrát reptali, jak je možné, že všichni okolo nich umírají a trpí, jen ony dvě jsou stále netknuty.Matka dbala úzkostlivě o to, aby chodily čisté.Jejich pleť byla bílá a svěží, jasné tmavé oči a plné rty byly jako šperky.Celý obličej jim rámovaly husté černé, nepoddajné vlasy.Každý večer nachystala kotlík plný horké vody, do něj nalila ozdravné oleje a v této léčivé a voňavé vodě se navzájem omývaly.Učila ji znát a milovat vlastní tělo, proto ji nikterak nepřekvapilo, když se jednoho dne probudila s bolestmi břicha a druhý den se poprvé projevilo její ženství.Matka toho znala hodně, proto v době moru dále udržovali péči o čistotu ještě úzkostlivěji, než kdy jindy. Maru překvapilo, když jí matka po umytí a namazání celého těla, zabalila hlavu do starého hadru a tvář ji pomazala popelem a sazemi.To samé udělala i sobě a pak vysvětlila Maře, že se příliš liší od ostatních lidí, proto aby na ně nepadlo podezření. Chtěla dosáhnout toho, že splynou s okolím a nebudou zbytečně provokovat.Měla stále zavřené oči, pozvolna dýchala, když uslyšela matčin hlas.“ Vzpomínáš si, to je dobře.Vzpomínej dál.“ Zprudka je otevřela, ale místnost byla prázdná.Asi se jí něco zdálo.“ Podívej se na mě,“ zazněl znovu známý hlas.Byl silný a hluboký, tak jako dřív.Chroptění a šepot, který dnes vydávalo matčino zraněné hrdlo, bylo to tam.Znovu otevřela oči a podívala se pozorně do prostorné místnosti, která byla kuchyní, přípravnou a ložnicí zároveň.Nejprve jen velice matně zahlédla obrysy postavy, ale když se podívala lépe, rozeznala matku ve své plné kráse a zdraví. „ Jsem tady naposledy. Zítra, až budou mé tělo pálit na hranici,“ odmlčela se.“ Nechoď tam.Chci, aby sis mě zapamatovala nezlomenou.“ „ Matko“, hlesla a chtěla se rozběhnout a padnout do její milující náruče, tak jako pokaždé, když odcházela na dlouhé hodiny, někdy i dny za svými nemocnými.Místo toho, sáhla do prázdna. Teprve teď na ni dolehl stesk a beznaděj.Teprve teď si uvědomila, že zůstala sama.Byl to přelud, který se vznášel v místnosti,ale byl tak skutečný, jen se ho dotknout.„ Jsem na hranici mezi tímto a věčným světem.To ty jsi mě přivolala, když jsi na mě myslela.Pamatuj si, co jsem ti řekla včera.Je to důležité.Nauč se ovládat svou moc.Ničeho se neboj a pokaždé, když si nebudeš vědět rady, vzpomeň si na mě.A nezapomeň, že tvůj nejdůležitější úkol, je přivést na svět zdravou holčičku, novou čarodějku.Musíš ji předat všechno co znáš, a co se ještě naučíš.“ Mara byla jako omámená.Sledovala přelud své matky, horké slzy ji kanuly po tvářích ale cítila obrovský příval energie, který ji zaplavil.To bylo dědictví.Propadla se do hlubokého spánku, a když ji ráno probudily první paprsky, podle zažitého zvyku se umyla, namazala olejem, stáhla si neposlušnou hřívu a pojedla trochu placky, která ji ještě zbyla.V dálce zaslechla bubny.Dobře věděla, co znamenají.Nemohla si nevšimnout, že na druhém konci vesnice rostla hranice, na které její ubohou matku upálí.Zakládala ohniště, které přes noc vyhaslo, seděla na bobku a lámala malé větvičky na podpal.Musí si vyrobit nové louče.Ty poslední co s matkou dělali pomalu docházejí.Musí udržet oheň.Položila malou hromádku chrastí doprostřed ohniště a vzala do dlaní trochu suché trávy a netrvalo dlouho, začal doutnat, až se objevily nesmělé plamínky, tancující ji na dlani, jako by ji zdravili.Na chvíli zapomněla na starosti.Toto bylo první kouzlo, které ji matka naučila. „Když budeš mít oheň “říkávala, „ budeš všude doma.“ Kladla ji na srdce, že ji nesmí nikdo vidět, při rozdělávání ohně tímto způsobem.Proto vyráběli louče, jako všichni ostatní, aby si udržely to nejdůležitější. Matka říkávala. „ Moc očí, moc vidí, kdo moc vidí, také moc mluví “. Střežily svá tajemství jako oko v hlavě.Mara se vzpamatovala.Rychle nacpala ohýnek mezi chrastí, ten vesele blafl a pohltil větvičky a rychle je stravoval.Musela se něčím zaměstnat, aby nemyslela na to, jak vezou matku na hranici.„ Ty se nejdeš podívat na tu slávu? “ uslyšela za zády, dětský hlásek. Otočila se a zahlédla ušmudlanou tvářičku malé, sotva čtyři jara staré holčičky z vedlejší chatrče.Pro celou osadu to byla událost, jako když přijedou komedianti.Lidé se nemohli dočkat podívané, jak se čísi tělo kroutí v ohni. Malá nevinná dušička, nakažená tímto veselím, netušíc, že může touto bezelstnou větou ublížit, nechala si od Mary očistit tvář, která byla špinavá až hrůza.„ Kolikrát jsem ti říkala, aby sis myla obličej a celé tělo? “ snažila se zamluvit otázku, kterou ji toto bezelstné dítě položilo.„ Matka říká, že je to škoda vody.“ Odpověděla malá. „ Tak choď k potoku, tam je vody dost! “„ Je studená a jsou tak ti s těmi klepety.“ Postěžovala si malá. „ Myslíš raky? “ zeptala se Mara a na tváři ji roztál úsměv. „ Těch se přece nemusíš bát, nic nedělají.“ Řekla klidně a sundala dívce šátek, aby ji upravila rozcuchané vlasy. „ Kde máš hřeben? Ten krásný kostěný, co jsem ti dala? “ Promluvila znovu na dítě, když uviděla záplavu zacuchaných vlasů. „ Otec ho prodal.“ Odpověděla jako by nic a nechala se vískat ve vlasech. „ Ti raci, náhodou štípou. Jeden mě chytil za palec “ a ukázala ušmudlaný ukazováček se zbytky krve.Vzala do džbánku trochu teplé vody z kotlíku a opatrně ránu očistila.Pak sundala kožený váček, visící nad ložem a do špetky nabrala podivně páchnoucí směs, nasypala na podbírající se dětský prstík.Pak vyběhla ven a přinesla list jitrocele a prstík převázala kouskem lýkové kůry.„ Nechej to tak do večera a teprve až vyjde první hvězdička, můžeš to sundat.“ Malá si se zájmem prohlížela prst a pochybovačně k němu přičichla. „ Co když mi upadne?“ zeptala se nevinně. „ Upadne ti, když to sundáš dříve“, odpověděla Mara a podala ji kousek sladké kůry.Děcko je vděčně přijalo a začalo ji žužlat.Přivezli ji na káře.Klečela na holých deskách, do kolenou se ji zařezával každý suk a každá nerovnost dřeva, ze kterého byla kára postavena.Kotníky měla svázané do šíře ramen a zápěstí za zády.Hlava ji padala, ze strany na stranu, zbytky špatně ostříhaných vlasů ji vlály okolo obličeje.Neměla strach, skoro nic nevnímala, jen pokřikování lidí okolo ní. Zdálo se jí, že je nádherný den.Ocitla se na louce, plné kopretin, vlčích máků a chrp, vnímala vítr, který si pohrával s květy a obilnými klasy.Z dálky cítila přicházející léto, vůni radosti a klidu.To byl její svět.Kat ji strhnul z vozu takovou silou, že upadla na bok, ale nic ji nebolelo.Stačila se najíst bylin, které měla ve váčku na krku. To byla jediná věc, která ji zůstala.Nikdo neměl odvahu jí ho sebrat, protože všichni se báli uhranutí.Tak velký strach v nich vzbuzovala.Věřili, že je dokáže proměnit třeba v žábu.Najednou všichni zapomněli, kolikrát jim pomohla a nic za to nechtěla.Dvě páry rukou ji popadly a táhly k připravené hranici.Bez většího zájmu se na ni podívala a pochopila, že sny, které se jí poslední dobou zdály, byly pravdivé.Viděla plameny a cítila zápach pálícího se masa.Nebála se.Věděla, že nic neucítí.Jediné obavy, které ji zaplavily duši, aby ji Mara poslechla a nechodila se dívat, jak ji upalují matku.Potřebovala, aby její duše zůstala čistá, aby s ní mohla zůstat ve spojení i po své smrti.Když uvidí, jak matku pohlcují plameny, probudí se v ní nenávist a to nemohla dopustit.Tak moc se chtěla ještě jednou se svou holčičkou obejmout, ale věděla, že pokud chce zachovat zdravý rod, musí dceru uchránit všemu, co by ji mohlo nějakým způsobem poškodit.Přivazovali ji ruce kolem kůlu.Byl to mohutný kmen a její ruce byly krátké na to, aby jej celý objaly.Kat se vyžíval v tom, jak neustále přitahoval provazy a čekal až začne křičet bolestí.Nestalo se tak.Uslyšel křupnutí, jak ramenní kloub vyklouzl z jamky a pak druhé.Nic necítila.Už jako malá si uměla vykloubit ramena a zase si je vrátit zpět.Bavilo ji hrát si na schovávanou, dokázala se vtlačit do tak úzkého prostoru, že žádný jiný by se tam nedostal.Nechávala se svazovat a pokaždé k udivení všech, vyklouzla z provazů jako by nic. Už tenkrát oni říkali, že ji to přivede na hranici.Měli pravdu.Byl to nevyhnutelný konec jejího života.Kat utáhl provazy a šel se podívat, zda neztratila vědomí, protože tento proces žádná nevydržela, aniž by nehlesla.Hlavu měla povislou a když k ní kat přistoupil, hrdě ji pozvedla a drze se mu podívala do oči.Krvavé bělmo a černé panenky se do něj zabodly, a jako by z nich vyšlehly plameny.Už proto musela zemřít.Nenávist a zloba v ní zvítězily nad pokorou a láskou.Kat uskočil před jejím pohledem a celý se rozklepal.Podlomily se mu kolena a on upadl.S pohrdáním se na něj podívala a věděla, že je mrtev.Nastalo hrobové ticho.Vzduch se dal krájet napětím, které tam panovalo.Zvedla zrak a podívala se do davu před sebou.Hledala, zoufale hledala tvář své dcery.Naštěstí ji nenašla.Viděla jen překvapené obličeje, plné strachu.Najednou ticho prořízl ženský hlas, ječící na všechny okolo.„ Je to čarodějnice! Zabila kata! UPALTE JI!! “ Na to se přidali ostatní a křičeli na kněze stojící okolo hranice, aby ji upálili.Biskup pokynul na muže stojícího s loučí. Ten poslechl a oheň obrátil proti hromadě klestí.Okamžitě vzplanula.Oheň se jí odrážel v očích a ona se smála.Nebyl to smích radosti.Byl to hysterický smích, plný lítosti nad lidmi, kteří stáli na druhé straně.Nesnesitelný zápach se valil celou osadou.Věděla co to znamená.Věděla, že to je poslední, leč neuchopitelná přítomnost její matky.Stála na prahu svého obydlí a dívala se směrem ke kouři, který stoupal k nebesům.Smutek, který ji ještě před chvílí zaplavoval celou duši byl náhle pryč.Dostavila se obrovská úleva, protože matka byla konečně svobodná. Zhluboka se nadechla a nasála zápach, který ji zůstane v podvědomí několik dní.Věděla, že teď se musí hodně naučit, aby zastoupila matku.Její smrtí přišla osada o léčitelku a chudí se kterými žila, si bohužel nemohli dovolit farního doktora.Ten byl jen pro bohaté z města.Musela prověřit zásoby a taky začít obcházet nemocné, aby měla co jíst.Dnes žila osada popravou, ale zítra se vrátí vše do starých kolejí.Záblesk obrazu, který se jí mihl před očima, jako by ji oslepil.Zápach kouře najednou ustoupil a nehradilo jej nevysvětlitelné napětí, jaké bývá před bouřkou. Obraz ženy stojící u okna, ve směšném oblečení, ji ohromil.Viděla tam sebe samu, o něco starší, možná to byla matka.Snad opravdu přešla do jiného, lepšího světa.Obraz se jen na okamžik mihl, před očima, ale záblesk, byl tak jasný, že se nedal přehlédnout.Nechápala co právě viděla, ale byla si jistá, že je to zpráva, poselství, které měla vidět právě dnes.V den, kdy její matka opustila tento svět a vydala se na druhou stranu.