Setkání se spolužáky den před Silvestrem po 51 letech

     Setkání se spolužáky den před Silvestrem po 51 letech.

     „Dáme spicha v devět U slávisty“, řekl do telefonu Růža předchozí den. Jasně, je v důchodu, nikam nespěchá, ať si přispí. Tak v devět. U slávisty byla kdysi dávno, v dobách rozvinutého socialismu jedna ze čtyř hospod. Dnes z ní zůstalo zaprášené, několikrát prasklé okno a dveře, které hrozí vypadnutím ve chvíli, kdyby kolem projel někdo na motorce.

     V devět hodin jsem už pár minut přešlapoval před ruinami bývalé hospody, když Růža zavolal, že zaspal a dorazí hned, jak se probere. Což bylo za tři čtvrtě hodiny.

     „Dondem k Brejlovi a překvapíme ho“, pravil s šibalským úsměvem, který ani tehdy, před jedenapadesáti roky ve škole, nevěštil nic dobrého. Ale nic jsem nenamítal, fajn, překvapíme Brejlu.

     Bylo něco málo po desáté hodině, když jsme zazvonili u dveří hezky opraveného domku s okrasnou zahradou. Po chvíli bylo slyšet za dveřmi jakési škrábání a prdění. Pak se otevřely dveře a prostor mezi futry vyplnil tlusťoch v pomačkaném pyžamu. Na lysé hlavě několik bílých chlupů, v levém oku tik a jak naprázdno přežvykoval, tukový lalok pod bradou se mu třásl jako vemeno krávy za chůze.

     Chvíli trvalo, než jsme se poznali a němě zírali na ty zpustošené figury, které před půl století vypadaly jakž takž k světu.

     „Zrovna stávám“, pravil Brejla a moje pečlivě uchovávané vzpomínky z dětství na vstávání za kuropění, aby se všechno stihlo, byly ty tam. „Dite do Lavóra na kafe, dovalím hned“ a zívnul tak mohutně, že kromě prořídlého chrupu byly vidět i  mandle barvy purpurové.

     Za půl hodiny se skutečně dovalil, v červené bundě a slunečních brýlích. „Chlapi, mám nápad. Su tady autem, takže nemožu chlastat ale objedeme tech pár spolužáků co tady zvostali, ešivá budó doma. To s něma jebne, až tě uvidijó“. 

     A jak řekl, tak jsme udělali. Sotva jsme dosedli do auta, vytáhl odkudsi láhev slivovice. „Mosíme si štrngnót“ a každý jsme si dali loka. Já ho před návštěvami spolužáků opravdu potřeboval.

     První na řadě byla spolužačka Hana, jen pár metrů od kavárny. Brejla zazvonil, já s Růžou jsme stáli opodál. Otevřela pobledlá stařena s šedivými vlasy sepnutými do ohonu. Brýle jako lampy a na mikině v místech kdysi výstavního, nyní žádného poprsí několik fleků. Možná pozdní snídaně nebo předčasný oběd. Ihned mě napadla ikonická kniha Nahý oběd od feťáka Borroughse, možná ještě pod vlivem těch tří huličů u školy.

     „Co se dějě“ podívala se krhavým zrakem na Brejlu. „Tebe viděti, neštěstí míti“. Celoživotní profesi učitelky nezapřela. Nejen že mluvila spisovně, ale ještě užívala úsloví. Taková teta Kateřina z Jirotkova Saturnina. Jenom v notně zchátralejším podání.

     „Nekoho sem ti dovel“ pravil Brejla a na jeho měsíčkovité tváři se objevil náznak úsměvu.

     Když Hana zaregistrovala i mě s Růžou, udělala krok zpátky a štěkla: „Co tady ještě chceš? Svoje už sis odvezl tak táhni“. To mě trošku zarazilo, protože si nepamatuji, že bych před jednapadesáti lety z domu jejich rodičů něco odvážel. Brejla se začal smát a najednou bylo jasné i Haně, že si mě spletla se svým starým, zřejmě ex, jak se tady říká, nebožtíkem. Raději jsem se představil. Mžourala na mě jako sova za bílého dne, pak přišla blíž až na dosah a pořád kroutila hlavou. Řekl jsem ještě jednou, jen tak pro jistotu své jméno, protože jsem nevěděl, jestli kromě toho, že je slepá, není ještě navíc i hluchá. Poté jsme několik minut setrvali v bezvýznamné konverzaci.

     Vrátili jsme se do auta mlčky, Brejla se pochechtával a odšpuntoval láhev. „Štrngneme si na Hanu“. Tož jsme si štrngli a vyrazili.

     V další vesnici se usadil spolužák Antonín Leknín. Ve škole jsme schválně vynechávali z jeho příjmení písmenko „k“, což ho přivádělo k zuřivosti. Chvíli trvalo, než jsme našli jeho dům s rozlehlou zahradou. Vedoucí výpravy opět zazvonil a dost dlouho se nic nedělo. Posléze se z poza rohu vynořila shrbená postava v zablácených maskáčích a táhla za sebou rýč. Tady jsme se poznali celkem hned, i když jsme po sobě pokukovali, jako že to není možné. Dva dědkové, co se viděli naposledy ve školních lavicích.

     Druhá spolužačka se provdala do vesnice za hranicí okresu, takže Brejla usoudil, že se zastavíme na Macoše. Samozřejmě poté, co jsme si dvakrát štrngli i s Leknínem. Na horním můstku jsem nad propastí mlčky naslouchal zasvěcenému rozhovoru obou znalců na téma, kam až všude se rozprskne tělo, když dopadne na kámen sebevrahů, kolik toho pochytají sítě, které v nedávné době nechali zhotovit jako zábranu skokanům a kdo ze známých loví ostatky plovoucí v Punkvě. Protože vzal flašku s sebou, štrngli jsme si a jeli k další spolužačce.

     Obrovská, moderní vila na konci obce, do které se provdala, svědčila o dobrém výběru manžela. Brejla řekl, ať zůstaneme v autě, že nejdřív zazvoní, jestli je Máňa doma. Chvíli mžoural na zvonek, vyměnil sluneční brýle za optické a pořád nic.

     „Nemožu to přečíst, ešivá sme správně“ což byl povel, abychom vytáhly zadky z auta a šli na pomoc.

     „Co nemůžeš přečíst, debile“, obul se do něj zhurta Růža. „Šak tady néni nic napsané“ Zvonils?“

     „Ne, dyž nevím ešivá tady bévá“.

     Růža zvonil dlouze a opakovaně, ale nikdo se neobjevil. „Asi néni doma“, pravil zklamaně a vrátil se do auta.

     „A na to si štrngnem“, pravil řidič Brejla, jehož sádelnatá tvář začínala brunátnět. „Tož eště k Jozefovi a to bude fšecko. Nekeří bévajó daleko a půlka už je na krchově. A na ty si štrngnem“.

     Pomalou, lehce plouživou jízdou jsme doklouzali z kopců do vesnice v údolí. K Josefovu domu, do kterého se spolužák přiženil, vedla úzká cestička mezi řadovou výstavbou. Jelikož jsme přijeli z hora a museli prudce odbočit vlevo, abychom se do uličky trefili, pochopil jsem hned po prvním pokusu, že to po těch slivovicích nebude jen tak. Brejla měl ty pokusy čtyři, couval, všelijak najížděl ale vše marné.

     „Vrátím se na hlavní a vezmu to vrchem, totok je neprůjezdné“. Vycouval na hlavní a objel vesnici ze spodní strany. Myšlenka to byla dobrá, provedení polovičaté. Horní příjezdová cesta končila u hřbitovní zdi a za ní byla vybagrovaná jáma, přehrazené prknem pro pěší. Všichni jsme chvíli váhali, jestli jsme ve stavu přejít po prkně, aniž bychom se vyváleli ve výkopu. Ale když jsme si štrngli z lahve, kde už bylo tekutiny po dně, nabyli jsme ztracené jistoty a bez úhony přešli na druhou stranu.

     Pětiminutová štrapáce od hřbitova Brejlu natolik zmohla, že upadnul na taras u Josefova domu a loknul si jako první. Jeho obličej získával barvu pečeného krocana, a jelikož ho opouštěly síly, byl to Růža, který se ujal funkce zvoníka. K brance přišel klátivým krokem muž ověnčený prošedivělým, leč stále ještě hustým vlasem a podobu svého otce, tak jak jsem si ji pamatoval jako kluk, nezapřel. Totéž se zřejmě týkalo i mě, protože už dva metry od plotu vyhrkl. „Ty vole Honzo. Padesát let“! A touto větou opakovaně prokládal naši následující konverzaci.

      A to byla tečka za návštěvami spolužáků po půl století. Když jsme si naposledy štrngli, bylo jasné, že i kdyby ještě nějaký bydlel v dostupné zóně, museli bychom tam po svých. A možná ani to ne. Přesto že měl Brejla sedadlo řidiče posunuté dozadu, co to jen šlo, tentokrát se nějak nedokázal směstnat se svým břichem za volant. Jízda k domu mých rodičů byla plynulá a pozvolná, jako jízda žáka v autoškole. A také tak dopadla.