Návraty. Manželé Kyselovi

Návraty. Manželé Kyselovi

          Návraty do minulosti a míst s hroby svých předků nemusí být  nutně návraty do dětských let. Protože jako dítě jsem slýchal nespočet příběhů lidí starších až starých, kteří vyprávěli zase o svém dětství a dětství svých sousedů, což posouvá časovou linku kamsi do dob Rakousko-Uherska. Mí rodiče, když jsem je vytrvale a neodbytně zpovídal, jaké že to bylo za jejích časů, se snažili vyprávět o chvilkách hezkých, situacích poučných a mravně nezávadných, aniž by tušili, že sousedé mluví zcela jinak. A to nikdo z nás nemohl tušit, že za půl století se budu prokousávat archívy, matrikami a kronikami, kde bude černé na bílém zapsáno hodně z toho ne příliš hezkého a už vůbec ne poučného.

     Jestliže byl hřbitov zpravodajským uzlem pro starší a pokročilé ženy tak byla jedna ze čtyř hospod na Městečku cosi podobného, pouze určeno mužům. Ženy tehdy do hospod nechodily, pouze když se otevřel taneční sál na nějaký ples MDŽ, SRPŠ nebo maškarní. U nás tvořila čestnou výjimku stará Kyselová, která obětavě doprovázela svého muže, logicky starého Kyselu do hospody U Zubatýho téměř denně, vyjma několika dnů před důchodem, kdy už nebylo ani na chleba. Byl to obstarožní pár mezi šedesátkou a smrtí, značně zchátralého těla a zpustlého zevnějšku. Bydleli v Úvozu u rybníka, takže to měli na Městečko tak deset minut pěšky. Myšleno normální chůzí. Jim to zabralo půl hodinu tam a hodinu a víc zpátky, podle toho, jak moc šněrovali po cestě plné záludností, když se ji do cesty stavěly sloupy s elektrickým vedením, vzrostlé lípy a hlavně záludnost všech záludností – potok.

     Vycházeli nohou společnou odpoledne, kolem třetí, a když jsem měl čas, rád jsem šel za nimi, samozřejmě v patřičné vzdálenosti, abych mohl v případě nutnosti zdrhnout. Občas se ke mně někdo přidal a komentovali jsme nejen chůzi manželského páru, ale i odér myšinců a moče, který je provázel.

     „Kvik, kvik, kvik, smrdí jako mnich“ pokřikoval Brejla a natřásal své otylé tělo, až mu padaly brýle. Tuto rýmovačku sám vymyslel, protože v oněch dobách, dvacet let od zrušení klášterů jen málokdo z dětí znal slovo „mnich“. Ale Brejla to měl vyčtené z červené knihovny, co ji měl doma po bábě. Ono „kvik“ se týkalo zvuku, který vydávalo jejich kolo, o které se oba opírali, každý z jedné strany. Byl to starý, rezavý křáp z dob Masarykovské republiky s mohutnou lampou na řídítkách, s dynamem na předním ráfku a  drnčícími, plechovými blatníky. Kolo kvičelo a vrzalo tak hlasitě, že všichni v okolí půl kilometru věděli, že se jdou manželé občerstvit.

     „Dobré deň pane falář“ pozdravil Marian. Seděl na betonových překladech a potají kouřil. To patřilo Brejlovi, který šel přede mnou a se svým pupkem, brýlemi a tím, že chodil ministrovat, připomínal některým spíše parodii na kněze.

     „Te seš šulín“, odvětil Brejla k Marianovi a za chůze mu požehnal. „Deš s nama, bude prča? Včerá bel důchod, to zas budó nažraní jak čuňa“.

     „Nendu ale říkali, že umřela stará Beranová. Už jí pré Vocílka kope jamu“.

     „Baže, baže, mosíme tam fšecí“, pravil moudře Brejla a utřel si sopel do rukávu košile.

     „Já du také dom, fčil s něma nic nebude. To jedině až pudó z hospode“, řekl jsem a pokynul Brejlovi hlavou jako že se loučím.

     „Tož zdar, opustím je na Městečku, do hospode nendu. Zandu na krchov pokecat s Vocilkó“.

     Vocilka byl místní hrobník. Jmenoval se Hoffer, ale to jsem se dozvěděl až o mnoho let později. Měl ještě další přezdívku. Dochtor. Ale tak se mu říkalo jenom na hřbitově, když kopal nebo přitesával obrubníky na hrobech. Ve škole jsem se dozvěděl, že Vocilka byla nějaká postava ve Švandovi dudákovi se špatnými morálně volnými vlastnostmi, jak se tehdy říkalo, což mě k němu nesedělo. Byl to velký, silný chlap, dobrák od kosti. Pořád říkal nějaké vtipné historky a po ruce měl vždycky láhev slivovice. Někdy to přehnal a ustlal si na hromadě hlíny z čerstvě vykopaného hrobu. Kdosi říkal, že kolikrát ožralý spal rovnou v hrobě, ale to jsou asi bláboly.

     Doma jsem samozřejmě Kyselovi pustil z hlavy. Po večeři jsem si ještě četl Idiota od Dostojevského a pak jsem usnul. Dostojevského jsem miloval, měli jsme v knihovničce od něho asi šest knih, všechny jsem je přečetl. Ale Idiot byla moje nejoblíbenější. V noci mě probudilo známé vrzání a kvílení takže jsem věděl, že se Kyselovi vrací z hospody. Celou noc pršelo, dost se ochladilo, jen mě v polospánku napadlo, že když ty jejich smradlavé hadry nasáknou deštěm, bude ten smrad zase o krapet silnější. Ještě chvíli bylo slyšet z dálky vrzání toho jejich hrcipíče a pak jsem zase usnul.

     Ráno byla neděle, šel jsem do kostela ministrovat na hrubou. Tedy na druhou mši. Bylo to lepší než na první, protože jsem  nemusel brzy vstávat a na faře jsme my ministranti, vždycky dostali ještě teplou buchtu vytaženou z kachlové pece.

     Před kostelem už netrpělivě přešlapoval Brejla v čisté, bílé košili a svetru upleteném z párané vlny. Byl barevný jak papoušek, protože vlna byla zřejmě z několika starých čepic různých barev. Zato Špárek měl na sobě dětský oblek, bílou dederonku a úzkou šlajfku z koženky. Vypadal jako dětský ženich. Dokonce i brýle měl jaksi čistější, ne tak upatlané jako normálně.

     „Zdar Jeno, užs to slyšel“?

     Nestačil jsem říct ani „ne“ nebo „co sem měl slyšet“ protože Brejla nečekal na odpověď.

     „Kyseláky našli ráno, dyž šli do kostela“.

     „Co to meleš vole“, ohradil jsem se nad takou zhovadilostí. Kyselovi do kostela nechodili, i když v dávných dobách ano, tak jako celá vesnice. Jejich oltářem už al po léta byla pípa U Zubatýho a přijímali pod obojí. Pivo a rum.

     „Baže“, vmísil se do debaty Špárek. „Našli je v jamě. Voba. Aj s arabem“.

     „Te vole copak tade só nejací arabi“, namítnul jsem logicky. Moje rodiště bylo etnicky čisté a hlavně pro migranty či přistěhovalce natolik nezajímavé, že tam nežili ani židi, natož Arabové.

     „Ále prd, te seš potróblé. To máš z tech knížek. S tím jejich verkem je našli. Žuchli do jamy na vodovod, co se fčil kope na Úvoze. Jak bele nažraní, slítli oba důle a ten kostitřas na ně. Zvostali tam v tem dešťu celó noc. Nemohli se vehrabat. To je co? Škoda že sme nešli za něma“.

     „Nemohli je vendat ani ráno bo do teho kola se nejak zaplantali, jak se asi chtěli veškrabat navrch“.

     „Baže, moseli volat starého Mariána abe jim helfnul. Ale ešče vychrapoval, tak je nédřív zjebal jak siroty, ale pak jim šel pomoc a vetánul je aj s tím bicyklem. No škoda, škoda“, drbal si hlavu Brejla a bylo vidět, jak moc ho mrzí, že nebyl přítomen u takové „prče“, jak sám říkal.

     Ale i navzdory noci strávené ve výkopu, v loužích vody po dešti a zimě se Kyselům nic nestalo, žádná rýma, nachlazení a už vůbec ne zápal plic. Žádné pohmožděniny, zlomeniny, prostě jak praví lidová moudrost, „ožrani majó svého anděla“.

     Ono to s tím andělem strážcem ale asi nebude tak úplně pravda, protože se stali vesnickými vyvrheli ne kvůli chlastu, to by byla na hanbě půlka vesnice, ale protože jim dávali za vinu smrt mladého Kužele.