Ty méně viditelné oběti války

?Válka se rozhořela a Ukrajině se dostává zasloužené podpory, s výjimkou přímých bojových akcí. Ukrajinci čekali víc, ale posouvat hranice jedné říše k hranici druhé je nebezpečná záležitost.

To si měli v předešlých letech uvědomit i politici z EU a NATO. Teď nezbývá než hasit požár a věřit, že si Rusko a Rusové skrz vrstvy propagandy uvědomí, co se děje, a začnou měnit své pořádky sami. 

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu bývají často zmiňovány události z let 1938/39 a 1968, jež měly pro naši zemi osudové důsledky. Paralely tu jsou – v obou případech si větší soused došlápl na menšího, v obou případech naši politici spoléhali na podporu a pomoc zvenčí a dostalo se jim jí ještě mnohem méně než dnešní Ukrajině.

Mnichov a Druhá republika s sebou však přinesly i vlnu sporů, útoků a šikany. Svět byl náhle černobílý, proto se mnozí halasně dožadovali názorové jednoty. Právě tahle atmosféra ubila Karla Čapka. A po válce stejná netolerance dohnala Vlastu Buriana či Natašu Gollovou a umetla cestu nové diktatuře, tentokrát importované z východu. V srpnu 1968 vítal ruské tanky stmelený národ, jakkoli se můžeme dohadovat o míře naivity našich politiků, kteří do poslední chvíle nevěřili, že sem Brežněv armády pošle. Tady je paralela s ukrajinskou kalvárií téměř hmatatelná, jen ukrajinští předáci okupantům vzdorují. Krev válečných hrdinů národ sjednotí, otroctví rozdělí.

Nyní nejsme kořistí silnějšího souseda, zatím nehrozí, že by naši synové odcházeli umírat za vlast či Evropu, jen hrozba globálního konfliktu se přiblížila a nikdo netuší, zda ten či onen krok neposlouží jako roznětka. Mnozí nedočkavci už přesto dávno válčí. Slovem, odsudky, šikanou. Dehonestují Rusko a Rusy, včetně žen, dětí a dávno mrtvých spisovatelů.

Loví ruské šváby, kteří si dovolí vznést stín pochybnosti ohledně jasných doktrín. Nebo nevrátí metál. Nebo naznačí, že tuhle horkou kaši míchalo více rukou, jakkoli má ruský prezident na jejím rozlití největší vinu a ukrajinskou krev už ze svých rukou nesmyje. Národy spojené proklamovanou jednotou, ale rozdělené krvavými spory hraničícími s šikanou a osekaná svoboda slova, to jsou další oběti každé velké války.

Proti útoku na Ukrajinu protestují lidé na celém světě, ale válčit tam NATO nepůjde, nechce riskovat jaderný konflikt. Je tu však jistá naděje. V roce 1968 demonstrovalo na Rudém náměstí proti okupaci Československa osm statečných Rusů. Nyní je nespokojených občanů Ruské federace mnohem více, zaplňují náměstí, protestují na sítích, podepisují petice, přestože za to stále draze platí. Věřme, že jejich hlas nebude umlčen, že se ledy pohnou, že „děti z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti, mu jednou hlavu srazí,“ jak zpívá prorok Karel Kryl v písni Divný kníže.

Věřme a modleme se. Také můžeme kopat atomové kryty, skupovat rýži a luštěniny a zaručené prostředky proti radiaci.

Psáno pro MF Dnes, 4. 3. 2022

Věnováno Karlu Krylovi, který měl 3. 3. smutné výročí, jež jsem na fb vylovila až po odeslání glosy. Ta píseň mi zněla v uších týden.