Tenhle den bude jednou státní svátek

Reflexí roku 1989 v literatuře je málo. Irena Obermannová vzpomíná v Deníku šílené manželky, Jitka Vodňanská ve Vodě, která hoří, pak Michal Wiewegh, Irena Dousková... I mně se vzpomínka na 17. listopad vloudila do knížky..

Najdete ji v kapitole Škola podle Škvoreckého:

Adam šel na roční vojnu v září 1988, po svých státnicích. Půl roku po nenarození Bereniky.

„Ať tě ani nenapadne chodit na nějakou demonstraci, dokud se nevrátím, Terezo,“ vtloukal mi do hlavy celý dlouhý rok. „Na vojně jsem těm sviním vydanej na milost i nemilost. Počkej s tím, až se vrátím.“

V lednu přišel Palachův týden. Poslušně jsem seděla doma. Stejně tak v srpnu. Do ulic jsme vyrazili až 28. října 1989. Společně.

Kolem Václaváku ve sváteční podvečer bloudily skupinky potenciálních demonstrantů, ale nikde tenkrát nevzniklo epicentrum. Všichni se trochu báli. Později nás u Jindřišské věže obklíčilo komando s obušky. Tehdy jsem zásahovou jednotku viděla poprvé.

O tři neděle později už jsme přepisovali dějiny.

Na Albertově mi v batohu na zádech dřímalo náhradní oblečení, kdyby někde vytáhli vodní děla, ale došli jsme v suchu až na Národní. Chvíli po sedmé jsem si chtěla v Máji koupit teplé ponožky, protože mi nohy v průvodu promrzly a večer sliboval další zážitky. To už jsem nestihla. Štěkot psů, kolem nás několik dobrých kamarádů, které jsme celý večer hledali, včetně budoucího známého novináře, dvě auta, mezi něž mě dav natlačil, potom obušky v Mikulandské a byli jsme venku.

„Tenhle den bude jednou státní svátek,“ řekl tehdy otřesený Adam nad dvojitou becherovkou.

V pondělí po sedmnáctém jsem přišla do školy se spacákem. Naše slavná fakulta vřela. Profesor, který se celý život zabýval revolucemi, nás ujistil, že tohle revoluce nebude, protože s námi nepůjdou dělníci.

O týden později už takové blbosti neříkal.

Modřinu na ledvině jsem měla měsíc. Zaregistrovali mě do seznamu praštěných studentů a poslali na týden do Mariánských Lázní.

Taky mě zatkli při výjezdu do Kolína a čtyři hodiny vyslýchali, zatímco v Praze na Václaváku zvonily klíče. A jednou v noci jsem o fous utekla dvěma chlapům v černém, kteří za mnou vyběhli z auta.

Pokaždé jsem ječela jako siréna a zburcovala všechno živé v okruhu pěti kilometrů. Mám ráda své jistoty.

Ty ovšem drsně naboural výslech na policejní stanici, kde jsme měli identifikovat muže, který nás 17. listopadu v Mikulandské mlátil. Čekala jsem neprůhlednou stěnu a diskrétnost. Místo toho policajt před pěti dvoumetrovými knírači v maskáčích a červených baretech přečetl naše jména i adresu a vybídl nás, ať označíme útočníka.

Několik následujících let jsem se v nočních ulicích Prahy pohybovala zásadně v doprovodu vlastního knírače. Měl velikost menší dogy, vypadal jako čert, a protože jsme na podzim 1989 jeho výchovu zanedbali, stal se z něj nevychovaný poděs, který nikdy nikoho neposlouchal.

Pes revoluce. Tak trochu symbol naší budoucnosti.

Tolik subkapitolka z mé knihy.

Pokud byste se chtěli vrátit k článku o seznamech zraněných studentů, který jsem pro MF Dnes psala před třemi lety, visí na idnes:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/17-listopad-narodni-trida-hledani-studentu.A191115_171617_domaci_mama

Krásný sváteční večer všem.