Neměli jsme střídavku. Osvícený soudce nám nakonec svěřil děti do péče společné – dvě až tři noci v týdnu pobývaly u tatínka. Postupně se však natrvalo přesunuly ke mně. Teď je synovi dvacet a dceru soud v listopadu svěřil do péče matky.
O střídavé péči se hodně mluví a hodně píše. Je to taková módní vlna. Možná tento typ výchovy může fungovat v rodinách, kde i po rozvodu mezi partnery zůstalo něco málo úcty, přátelství a tolerance. Možná…
Naše rodinné zkušenosti mě ovšem přesvědčily, že pendlování dětí z jednoho domova do druhého dobré není. A nikomu bych je nedoporučila.
Já sama jsem byla ke společné péči dotlačena sociální pracovnicí – bylo mi řečeno, že když nebudu souhlasit s přáním dětí (dceři bylo devět a chtěla být „napůl“, syn ji v tom nechtěl nechat), bude „problém“. Dodnes si pamatuji, jak mi přišla obžaloba, v ní sudé a liché týdny, sudé a liché vánoce… všechno nalajnované jak na fotbalovém hřišti. Sesypala jsem se, oběhala všechny doktory a vysoudila jen „společnou“ – když začalo být zle, když začala mít dcera zdravotní a psychické problémy, zase jsem oběhala doktory a nechala ji u sebe. To bych při střídavce udělat nemohla.
Pokusím se shrnout své důvody, které jasně a zřetelně mluví proti střídavé péči:
Dítě nezvládá dva domovy – dva prostory, které má zabydlet svými předměty, knihami, fotkami. Neustále je „napůl“, neustále musí přemýšlet, kde co chce mít, kde co nechalo…
Dítě nezvládá ty dva prostory uklízet – u nás to v praxi vypadalo tak, že děti odešly k tatínkovi, já jsem uklidila - děti se druhý den vrátily, chvíli si zvykaly na jiný režim, udělaly binec – a šly k tatínkovi…. A tak pořád dokola. Obdenní povinnosti, obdenní rituály – chaos, který nesvědčil jim ani mně. (Pokud by byly pryč týden, bylo by to ještě horší – po delších pobytech u otce či tchyně jsem dceru rovnala i dva tři dny).
Problémy zdravotní – dvojí různé prostředí s sebou neslo zdvojené nebezpečí nákazy. Dcera byla neustále nemocná, první dva roky na osmiletém gymnáziu chodila do školy ob týden.
Problémy ve škole - děti potřebují pravidelný dohled a pokud pendlují z jednoho domova do druhého, nemáte přehled o domácích úkolech, systému domácí přípravy ani vzkazech od učitelů. Také nemáte přehled o jejich kamarádech - pak třeba zjistíte, že vaše desetiletá dcera tráví noci místo u tatínka u jedné velmi pochybné rodiny a vy o tom nemáte ani tušení.
Ještě kamarádi - děti v určitém smyslu potřebují stereotyp – a kamarádi vašich dětí, pokud chodí na návštěvy, nechtějí věčně střídat prostředí.
Nový partner jednoho z rodičů – nemusí vyhovovat, může změnit vztah k dítěti a to se pak nemusí cítit dobře. Pokud založí novou rodinu matka, je menší nebezpečí, že bude další dítě upřednostňovat, aby se zalíbila partnerovi. Pokud založí novou rodinu otec, jeho partnerka vládne domu… a mohou nastat potíže.
A na závěr jsem si nechala mateřskou intuici, tu vysmívanou, popíranou, ale staletími prověřenou „chiméru“, která už tolika dětem zachránila život. Muži, ať se jim to líbí nebo ne, jsou geneticky naprogramováni směrem ven – k lovu, boji a hledání pokladů. Ženy směřují dovnitř, k dětem a krbu. Emancipace možná trochu zamíchala s tradičními rolemi, nikoli však s naší genetickou výbavou. A když odejmete matce dítě na celý týden, zbavíte ho na týden této ochrany. Není to hrozná představa?
A ještě něco z bájí a starých příběhů. Odysseus byl pryč dvacet let a přesto se na něj Telemachos těšil. Aegeus poznal svého statečného syna Thesea až v dospělosti a skočil do moře, když si myslel, že syn zahynul v krétském labyrintu. A Orestes pomstil vraždu svého otce Agamemnona, přestože ten pán obětoval kvůli jedné hloupé válce s Trójou vlastní dceru. Vztah Boha Otce a jeho jediného syna tu raději nebudu rozvádět…
Role otců je zkrátka jiná než role matek. Pánové, smiřte se s tím. A pokud už není zbytí, pokud dojde k rozvodu, postarejte se o matku svých dětí, jak nejlépe umíte, ale neberte jí děti. Snažte se být dětem dobrými otci, přáteli a učiteli. Snažte se být svým synům vzorem.
Chcete přece, aby z dětí vyrostli dobří lidé.
A o nic jiného nejde.
