S kolty proklatě nízko

Podmračený muž v mexickém klobouku a tmavé kostkované košili stojí před nálevnou. Proti němu dáma v modrém korzetu a černých síťovaných punčochách. Na cestě mezi nimi leží soudek whisky. Kolem dav čumilů a dva, tři kovbojové. Z dáli doléhá bučení krav a štěkot psů.

„Jednou tě zabiju“ zařve Mexičan a vystřelí. Spoře oblečená dáma si vyrve z vlasů prostřelenou růži a zamíří. „Pryč s tebou, ty hnido gangsterská. Vaše banda už napáchala v našem kraji škody dost a dost!“ Další rána a whiska tryská proudem. “Nepijte to,“ křičí dáma, „je to pančovaný!“ „Je to ta nejlepší whiska v kraji, ty lhářko prolhaná!“ Mexičan znovu vystřelí a dáma v modrém se potměšile zachechtá…

Probouzím se do studeného podzimního rána. Navlékám cosi modrého, házím po dětech zbytek bábovky, vybíhám s fenou, která pouští bobek přímo pod oknem sousedky, a utíkám na vlak. Pět minut před zvoněním vbíhám do školy a pádím do septimy. „Co ty maturity, pansorko, už se něco ví? Oktaváni sou nějaký navztekaný!“ zkouší to Janinka s hřívou růžových vlasů, spuštěnou přes levé oko. „Abysme teda jako udělali včas ty rozbory poezie a naučili se psát slohy podle těch zadání, kdybyste to příští rok zase neopravovala vy.“

„Tak jo“, souhlasím. “Škola života, farma silných osobností, divné jak divnota jsou střety s ješitností, žáby na myši tady házej bláto…“ píšu na tabuli slova Klusovy písně. „Zadání: fejeton. Jako druhou možnost povolím výjimečně referát o stavu našeho školství, stejně ho nikdo psát nebudete. Držte se tématu, naplňte útvar. Jinak dostanete nulu.“

Septima se ponoří do stavu soustředění, nepřátelské pohledy střídají záchvěvy inspirace. „Nezapomeňte, že fejeton může začínat jakkoli, jeho cílem je pobavit, závěr by měl obsahovat pointu. Referát je útvar odborného stylu, měl by poučit, pozor na výběr slov a obratů, žádné rozvernosti. Příští hodinu tu supluju, času dost.“

Septima se rozepíše. Celý víkend budu opravovat, teď mám chvilku klidu. Draze vykoupenou. Hlásí se Ládík a ptá se, co je to divnota. Hlásí se Evička, jestli může napsat sloh jen o jednom z veršů. Hlásí se Vojta, kde beru takhle praštěná témata a jestli jsem se náhodou nezbláznila. Zvoní. Nechávám je, ať se podusí ve šťávě vlastních fejetonů, a jdu na kafe.

Houby kafe, dozor na chodbě. Stojím u zábradlí a tvářím se učitelsky. „Z knihovny zmizly čítanky, “ bzučí kolegyně. „Už máte opravený diktáty?“ zkouší to drzý tercián. „Paní profesorko, v dvěstěpětce byl včera binec jako v chlívě!“ vzdychá náš vlídný školník. V kabinetě popadnu mobil a vyťukám známé číslo. SOS. Projíždím displej se zprávami. „Mám teplotu, zůstala jsem doma,“ píše mi dcera. „Mám kuli z matiky, do pololetí daleko, píše syn.“ Den jak malovaný.

„Usměj se trochu, beruško, život není kovbojka!“ hýká na mě tělocvikář Ivan přes půl patra. Culím se jako měsíček. Kdybys tušil, broučku. Septimáni sedí na svých místech, propisky kloužou po papírech. „Jak to jde,“ ptám se sadisticky. „Je to blbý, pansorko, nic vtipnýho mě nenapadá,“ vzdychá Janinka. „Co když se mi to stane při písemce.“ „Nesmíte si vybrat fejeton,“ odvětím suše. „ten není pro každého.. Já mám s pointami taky potíže.“ „Fakt?“ uklidní se Janinka. „A budete tohle známkovat hodně přísně, nebo to jen tak zkoušíme, abysme se to naučili?“

Nasadím pokerovou tvář. Jen pište a poťte krev. Dokud je to jen nanečisto, dokud na vás střílíme slepými, nic vám nehrozí. Ale brzy už vyjde slunce nad kaňonem a z prachu cesty se vynoří banda chlapů v mexických kloboucích, s opasky plnými ostrých nábojů. Pak musíte dobře mířit a bezpečně trefit vyvolený cíl…

„Modrá Jezabel!“ ozve se za mými zády. Pomalu se otáčím a doufám, že Mexičana v kostkované košili mezitím unavilo polední slunce i ta jeho pančovaná whiska. „Odchýlení od tématu! Kde jsou spory s ješitností? Kde žabomyší války ze třetího verše? Tenhle fejeton si nezaslouží pointu, NULO!“

A zatímco kolem nás se řítí stádo divokých koní, z dáli zaznívají táhlé zvuky harmoniky.

Psáno pro ONA DNES