Pořád se jednou rukou drž!

Vraceli jsme se z třítýdenní plavby kolem Pontinských ostrovů. Zprvu nás na plachetnici bylo pět, v závěru jsme zbyli dva. Až do Ostie připomínala naše plavba letní romanci. Teprve u ústí Tibery moře vystrčilo drápky.

Mořská panna kotví přes zimu v jedné loděnici u Fumicina, na bočním rameni řeky Tibery, které vtéká do moře asi pět kilometrů nad svou mateřskou řekou.

Neměli jsme příliš dobrý vítr, křižovali jsme v Ostijském zálivu několik hodin, než jsme obepluli Porto Romano a ve vůni pracích prášků si razili cestu k Fumicinu. Slunce zapadalo a vítr se zvedal. Vlny začínaly nabývat na síle.

Na klidném moři už Mořskou pannu zvládnu a mohu sedět u kormidla celkem bez nebezpečí, ale ve vlnách řídí Kapitán. Já vařím, nosím občerstvení, koukám do mapy (GPS přestala fungovat, jen jsem se jí dotkla), pozoruji dalekohledem břeh a stahuji ze šňůr prádlo, které by mohlo uletět.

„Pořád se jednou rukou něčeho drž!“ nabádal mě Kapitán od začátku naší plavby. „Druhou si dělej, co chceš, ale nikdy se úplně nepouštěj! Nehemži se tady bez opory, mohlo by se ti to vymstít.“

Jenže já jsem se po těch třech týdnech pohody nějak zapomněla bát. Vlny už byly dvoumetrové a jedna z nich mě trochu opláchla. Normální moře miluju, ale tuhle římskou břečku plnou chemikálií si ráda odpustím. Navíc se dost ochladilo.

„Jdu se trochu převlíknout a vzít si suchý ponožky!“ houkla jsem na Kapitána a vyrazila skrz jeho kajutu na příď, kde odpočívalo moje šatstvo.

Mořská panna je krásná loď, dřevěná, ručně stavěná, poslušná a útulná. Ale hodně se houpe. V hlavní kajutě je kuchyňka a postel, za níž jsou ohnuté dřevěné trámky s ostrými hranami, které byly původně kryté opěradlem a posléze kapsářem. Letos nebyly zakryté ničím.

Drsný náraz mě odhodil na kapitánskou postel. Dřevěná hrana se potkala s mou hlavou. Zděšeně jsem sáhla na krvácející temeno a nahmatala ránu, do níž pohodlně vklouzl malíček.

„Mám díru v hlavě,“ oznámila jsem Kapitánovi a sesunula se na lavici v kokpitu. Stmívalo se a nás čekal nás nejhorší úsek cesty. A já za minutu omdlím. A Kapitán bude muset projet mezi přístavními světly do protiproudu sám.

Nakonec jsme drželi kormidlo oba. V šoku a s třasavkou jsem vedla loď ke světlům a poslouchala klidné povely, zatímco Kapitán zpevňoval mé ruce a nepřetržitě na mě mluvil. Když Mořská panna přistála ve Fumicinu pod mostem, mohl mi konečně ošetřit ránu.

Lebku mám tvrdou, vydržela. Moře stále miluju, jen k němu cítím víc respektu.

A Kapitána nejspíš budu muset víc poslouchat.

Ten kapsář nad postel v hlavní kajutě si ale pro jistotu příští rok ušiju a pověsím sama!