Poděkování do porodnice pod Vyšehradem (a do pražského GynCentra)

Jáchymovi bylo v srpnu osmnáct.  Snad se tedy sluší ještě jednou poděkovat všem, kteří mi pomohli syna i dceru donosit. Lékařům z oddělení P3, sestřičkám, PhDr. Marii Pečené i mému čaroději, jehož jméno si všechny jeho bývalé i současné pacientky hravě domyslí.

Děkuji za těch sedm měsíců hýčkání, opatrování, krmení a rozmazlování. Nikde jinde jsem se tolik nenaučila. Nikde jinde jsem nepoznala tolik dobrých lidí.

Má to jediný háček – nikdo z těch, kteří se o mně při druhém těhotenství (Jáchym) nejvíce starali, už v té slavné porodnici nepracuje.  Snad má slova díků doletí i do soukromých ordinací.

Vypůjčím si k tomu ještě jeden úryvek ze Soukromýho nebe.

Často jsem se v letech naší plodné spolupráce snažila Gralovi vnutit své katastrofické scénáře a on je většinou přešel nějakou velmi stručnou a velmi sugestivní větou, jejímž úkolem bylo odpoutat pozornost od mého břicha, zejména těhotného. Já jsem říkala: “Kdyby se něco dělo…“, on odpovídal: “Nic se dít nebude.“

Postupně jsem si tolik navykla spoléhat na sílu jeho slov, že mi sloužila jako berličky, jako horolezecké skoby zatlučené ve velmi strmé skále, která se přede mnou hrozivě tyčila. A současně jsem měla dojem, že i Gral je uplácaný z  kamene a že do něj mohu sama ty skoby zatloukat, aniž by to s ním nějak výrazně pohnulo. Držel se statečně a já pomalu, pomalounku šplhala výš a výš.

Jednou se mi ovšem kladívko sesmeklo a praštilo mě rovnou do kolena. V břiše mi tehdy kopal osmadvacetitýdenní Jáchym a na R 3 jsem už měla odležené dva a půl měsíce svého druhého těhotenství. Otrnulo mi. Divadelní spolek, který jsem si vyhýčkala ze svých studentů, byl tehdy ještě v plenkách a péči o něj jsem svěřila přítelkyni Johance. A několikrát denně jí telefonovala nové a nové rady a příkazy.

Pak mě jednoho dne zavolali na vyšetřovnu a Gral výmluvným gestem ukázal na gynekologické křeslo. Vzápětí bez milosti pošlapal moji čerstvě nabytou sebedůvěru.

„Čípek silně zkrácený, steh na pravé straně mírně prořezává.“

Nadiktoval sestřičce můj nález a znovu se obrátil ke mně. Výhrůžně.

„Slezte dolu!“ vybafl.

Spadla jsem z křesla a téměř nedýchala. Čaroděj se zlobil.

„Jak často běháte k telefonu?“

„Často,“ pípla jsem provinile. „Máme nějaký problémy v divadle, já tam nejsem a nikdo je nehoní a…“

„Tady je vaše divadlo!“ zahřměl Gral hrozivě a ukazovákem mi málem propíchl břicho. Přikrčila jsem se ještě víc.

„Jednou denně k telefonu! A ležet! Nebo vás přivážu!“

V mírném transu jsem dotápala na pokoj, vylezla na své netopýří lůžko a nasadila výraz čerstvě znásilněné panny. Jitka zvědavě vykoukla zpod papírů.

„Co je? Vypadáš předsmrtně?“

„On mi vynadal,“ vydechla jsem nevěřícně. „Normálně mi vynadal!“

„Gral?“ Jitka zaraženě kroutila hlavou. Taky ji začaroval.

„Jo.  Seřval mě kvůli stehu! A nesmím chodit telefonovat, jen jednou denně!  Až ho příště potkám, ukousnu mu nos.“

„Radši prst,“ radila Jitka nadšeně. „Ukousni mu prst! Zajímalo by mě, co by si  počal gynekolog bez ukazováku na pravý ruce, Terezo.“

Jáchym se narodil uprostřed srpna, v jedenačtyřicátém týdnu těhotenství, dva dny po oficiálním termínu, v půl čtvrté v noci. Zdravé, tlusté, donošené mimino. Doktor, co měl zrovna službu, přišel až na dokončovací práce, ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem porod po celém tom nemocničním martyriu považovala jen za nutnou a bolestnou bránu do nové, skvělé budoucnosti.

Myslila jsem si, tenkrát, že s mateřstvím ke mně konečně přichází období ničím nezkaleného štěstí. Že mě naplní tichá radost, kterou s vděčností a elegancí předám světu. Že mé oči budou zářit jako oči madon na obrazech starých mistrů.

Svět se zřítil a zavalil mě silou mé vlastní odpovědnosti. Únavy a neschopnosti. Samoty a nespokojenosti.

Byla to pěkná pecka.