Odjezd na tábor

„Pozítří jedeme, mami. A nemám sandály, kufr, pyžamo, brejle, krém na opalování a spodní kalhotky. Jestli tě to náhodou nezajímá.“ „Beruško, zajímá. Ale neměla jsem čas.“ „A kdy budeš?“ Týna stojí mezi dveřmi, které jsem stále ještě nedala zasklít, a tváří se velmi zuřivě.

S povzdechem sbírám kreditní karty, hulákám na Jáchyma i Daniela a obouvám tenisky. Nemáme auto, nakupujeme na kole.

Nejdříve hypermarket. Pro Jáchyma trenky a plavky (jen žádné těsné slipy, zabíjí to spermie a já chci být babičkou, křičí šílená matka ve mně), pro Kristýnu…

„Hele, mami, kalhotky a podprsenka!”

Týně je dvanáct, podprsenky má čtyři. Po kratší hádce strkám do vozíku nejméně barevnou sadu kalhotek (barvy jsou nebezpečné, zásadně bílou nebo čistou bavlnu. A nikdy, NIKDY ČERNOU, Kristýno, radí šílená matka.)

„Mami, kufr. Ve slevě! Ty tvoje oba nemají kolečko!”

„Zato já mám koleček nadbytek. V hlavě. O kolečko víc nebo míň, tak je spravíme.”

„Ale já ten kufr potřebuju!”

„Tak si ho vem!”

Rezignovaně jdu hledat krémy na opalování. Pyžamo zamítám, dostala nové. Před dvěma měsíci.

„To mám jako spát v ty růžový hrůze?”

„Vem si triko a kamaše.”

„Mami, ty vůbec nic nechápeš!”

Krémy nemají. Jen mou neoblíbenou značku. Ještě sladkosti, prášky do vody a červené víno. To jim nedám.

Odvezeme nákup domů. Daniel statečně manévruje, kufr na předních řidítkách. Ještě to neskončilo.

Druhý den vyrážíme jen s Kristýnou. Kupuji krém na opalování (určitě třicítku, sténá šílená matka, budou sice jen na jihu Čech, ale letos je to slunce obzvlášť agresivní). Kupuji třicítku. Drahou.

„Hele mami, ty jsou krásný!”

Kristýna třímá v rukou troje brýle, všechny černé.

„Kde jsou ty nové?”

„Nechala jsem je u July.”

„Tak si tam dojeď!”

„Ona tvrdí, že tam nejsou.”

Vzdávám se (brýle potřebuje, slunce je agresivní, konejší mě šílená matka).

„Ale budeš je mít ve futrále.”

„A koupíš mi ho?”

Sháníme obal na sluneční brýle. Marně.

„Mami, ten si viděla v Newyorkeru. U Číňanů ho nemají”

„Jestli ty brejle strčíš zase na dno batohu a bude z nich lámanka...”

Kristýna ale nabírá nový směr a táhne mě do módního obchůdku. Vítězí. Tričko

na spaní končí v jejím batůžku a já si začínám připadat jako slupka od banánu.

„Konec!” zavelím nekompromisně. „Musíš balit.”

Jáchym už má sbaleno, Daniel pro jistotu načal červené víno a nalévá mi štědrou dávku.

„Nádech výdech, matko. Bude hůř.”

Kristýna balí tajně. Když chci její činnost překontrolovat, nepustí mě do pokoje. Ještě loni se mnou diskutovala o každém triku a kraťasech.

Nakonec jsou pytle, etuje a taštičky nacpané v kufru.

„Co je tohle?” zvedám napěchovanou stříbrnou etujku vážící tak kilogram.

„Šminky,” zasyčí Týna. Vidím fén, nejlepší trička, taštičku s krémy. Když se ptám na pláštěnku a sportovní oblečení, vrčí, že je všechno na dně. a ať to zkusím zpřevracet. Zavírám kufr a pošlu tichý pozdrav Betty Mc Donaldové. Za její sondy ze života s puberťačkami Měla jsi pravdu, Betynko, RODIČE potřebují ošetřovat a hýčkat. Ty malé bestie by měl někdo honit s bičem po cvičišti.  Nebo bez biče (šílená matka mlčí).

Ráno, snídaně, oblékání, vyrážíme.

Na náměstí dva autobusy, natěšené dětičky a milující rodiče. Jáchyma s Týnou ředí dav kamarádů a kamarádek. Muži se zdraví rezervovaně, holčičky piští a objímají se.

„Mami, ulomilo se kolečko,” hlásí Týna, která se přichází rozloučit. „U toho novýho kufru. A nemám brejle.”

„Jak nemáš, kde jsi je nechala? Tys je nedala do kapsy na baťůžku?”

„Nevim.” Kristýna se tváří zavile. Pláče nebo provinilého lamentování se určitě nedočkám. Zato Týna se dočká. Už skoro sedí v autobuse.

„Jsi úplně blbá. Máš troje brejle (zatajila mi staré růžové) a ani jedny s sebou. Kup si je z kapesnýho! Nebo zavolej tátovi, ať ti je tam doveze! (Šílená matka předpokládá, že pár dní bez slunečních brýlí nemůže dítě přežít.)

Kristýna nastoupí a ošklivě se na mě podívá. Seřvala jsem jí před houfem kamarádek. Dojemné rozloučení se nekoná. Usměju se a zamávám, ale kamenná tvář nasupené Týny hledí před sebe a nepohne se ani o milimetr.

Daniel má pravdu. Bude hůř.

Autobusy odjíždějí, MNĚ začínají prázdniny. Otevírám dveře bytu, slastně se rozhlížím po jeho neuklizené prázdnotě, teď utřít prach, vytřít a začne trocha klidu a ...

Křřřup! Zvuk drceného plastu.

Hádejte, na co šlápla moje levá noha v tmavé předsíni.