Karibik, koště nebo blázinec?

„Chce ještě někdo něco poznamenat k problému přezouvání?“ Porada. Půl čtvrté odpoledne. Čtyřicet vyčerpaných pedagogů tupě zírá na svého pohlavára. Slova se ujímá organizační zástupkyně.

„Každý tedy bude dohlížet na přezouvání ve své třídě. Ranní dozory zdvojíme. A když jdete po chodbě, všímejte si, prosím, co mají studenti na nohou.“

„Když jdu po chodbě, koukám studentům do očí a usmívám se na ně!“

Klára nevydržela. Bobtná, vrčí a syčí a rudá hříva jí trčí do prostoru jako ohnivá hranice, na které jednou určitě skončí. Ve virtuální realitě českého školství.

„A myslím přitom na literaturu, filosofii, náboženství a …“

„…šukání,“ glosuje tělocvikář Ivan polohlasem Klářin divoký projev. Strkám hlavu pod lavici a hýkám zcela neslyšně. Starší kolegyně za mými zády pobouřeně zašumí

„A co ta trička nad pupikem,“ ptá se angličtinářka Alena. „Zakázala bych trička nad pupikem a holý záda."

„Myslím, že bychom si z toho neměli dělat legraci. Jednou máme přezouvání ve školním řádu a každý by to měl brát vážně.“

Blaženka. Učí čtyřicet let. Vážím si jejích zkušeností i její energie. Ale v jejím věku chci školu znát jen z doslechu.

„Já bych si ........“ šeptá tělocvikář Ivan. „Vzrušuje mě Angela.“

„Snad Angelina,“ napomíná supermuže Alena. „Pleteš si hvězdy, brouku.“

„Anděla, Andělka, Andělína, s tou bych vlez bez bot i do komína…“

Strkáme hlavu pod lavice a snažíme se neškytat.

„Možná bychom mohli přejít k „různé", navrhuje racionálně zástupkyně Jitka.

Ručičky na hodinkách nás neúprosně posouvají ke čtvrté odpolední. Čeká mě ještě hodina proškrtávání tabulek, mailování s rodiči a počítání zameškaných hodin. Pak domů, večeře pro děti, nakrmit, uložit, přípravy, opravy, studium. Běžný den dětné české učitelky.

„Ještě k těm holým pupíkům“, hlásí se o slovo fešná tělocvikářka Jana v růžových pumpkách. „Ono je dneska docela těžké sehnat kalhoty do pasu, sama s tím mám dost problémů…“

Ivan jí posílá vzdušný polibek. Učitelky hledí do země. Jen neklidná Klára zvedá ruku a snaží se nakousnout další téma. Státní maturity…

„To e-learningové školení mi zabralo dvě stě sedmdesát stran formátu A4.  V maturitních testech formality a nejednoznačné otázky. Budu vyrábět asi sto karet, to je práce pro vraha. A…“

Většina školy zazívá. Státní maturity vzrušují jen češtináře a jazykáře. Pro ostatní představují hudbu budoucnosti. Přezouvání a holé pupíky jsou oproti tomu žhavě aktuální.

„Tak bychom to pro dnešek uzavřeli,“ navrhne šéf. Výdech úlevy a zběsilý úprk do kabinetů. Jen Ivanova melodie halasně stoupá až ke střeše ústavu.

Porada češtinářek. Školní vzdělávací program – dodržujeme. Peníze na nové učebnice pro učitele – nemáme. Diskuse o státní maturitě – všechno je na internetu, milé kolegyně.

Nesměle se ptám na maturitní seznam četby. Novinka z dílny Komenského. Osekejme celou literaturu na sto pět titulů a vydávejme to chromé dítko za olympijského šampióna. Musím přejmout ten školní, který vyrobila šéfová Eva? Nebo mohu zasáhnout? Přeci jen, jsou to moji studenti. Já je učím od sekundy. Já jim teď musím striktně nadiktovat povinnou četbu, když zatím měli výběr neomezený.

„Všechno se včas dozvíš,“ uzavírá Eva poradu. „Seznam mám hotový a všem ho pošlu mailem.“

Aha, tedy centralizace. Konečně mi někdo zase předepíše, co číst a co učit.

„Anděla, Andělka, Andělína…“

Ivanův zvučný baryton se ráno nese vestibulem. Zachumlané studentky po sobě pokukují, uculují se a zdraví Ivana plachými úsměvy.

„Uteču. Já tady nebudu,“ křičí Klára u výtahu. Učí češtinu pátý rok. Celé tři nadávala na svou almu mater. Že ji tam nic nenaučili.

„Rozumíš, my na gymplu četli Shakespeara, Goetha, Bulgakova, Irvinga…chtěla jsem dělat literaturu, nic jiného mě nezajímalo. Měli jsme úžasnou češtinářku! Pak sem vlezla na fakultu a bum: Profily českých básníků. Rozbory jejich opusů. Poetika Máchy, vybrané problémy české poezie, obrazy domova v dílech našich lyriků. Světovku jsme dělali dva semestry! A ještě výběrově. Že by po nás chtěli napsat povídku, esej, článek….to ani náhodou, ale máme v malíku historický vývoj češtiny, funkční styly, třicet druhů příslovečnýho určení a všechny ty jazykovědný sračky!“

Klára je nejsprostší češtinářka v republice. Ačkoli kdoví…

„Pak pár let učím, vesele to zapomenu a teď to tu máme znovu! Státní maturita! Kdo myslíš, že dělá ty slavný didaktický testy z češtiny! Lidi z tý samý fakulty! Maj to v genech, to centrální řízení, ještě od komoušů! A my budeme zase učit děti analyzovat českou poezii a hledat ismy! Vykašlat se na to! Zdrhnout! A hodně daleko!“

„Krásko moje, uteč se mnou do pralesa! Vezmeš na sebe jen sukýnku z palmových listů a budeš mě každý večer uspávat  šimráním na patičkách …“

„Ivánku, do pralesa ne. Tam jsou hadi. A nemám ráda zelenou. Co takhle zaoceánská loď. Já bych stlala peřiny, ty bys dělal pingla…“

„Platí, čarodějko moje zrzavá! Ale tu sukýnku z listů, jen tak v kabince…“

„Možná to šimrání na patičkách…za chvíli zvoní, broučku, musím se přezout. Abych šla příkladem.“

„Vem si lodičky. A neukazuj ramínka, krásko moje!“

Moje divoká kolegyně mu pošle vzdušný polibek a vesele se na mě zazubí.

„Já ho miluju. Ale šimrat na patičkách bude on mě. Už to vidím: ležím na přídi a popíjím cinzano s ledem, od jihu mi tvář ovívá teplounký slaný vánek…“

„Kláro, ty testy z češtiny…“

„Co chceš vědět?“

Klára prošla všemi školeními. Vydobyla všechny certifikáty. Razí heslo, že nepřítele je třeba dobře poznat, aby se mu člověk mohl se ctí postavit.

„Co máme učit? Jak máme učit? Eva o tom nemluví, na poradách se to neřeší. Co dělat, aby prošli beze šrámů? Vždyť na některé otázky není jasná odpověď?“

„To je, beruško, sázka do loterie. Nauč se myslet jako oni. Nic jiného ti nezbývá. Totalita vždycky začíná ovládnutím jazyka. Rodného. A potažmo ovládnutím myšlení…Já odjedu s Ivánkem do Karibiku.“

Klára zamává rudou hřívou a zmizí. Nechá mě stát uprostřed chodby s náručí plnou učitelských strachů a nejistot.

Zvoní. Popadnu haldy textů na stole a utíkám do třídy.

Téma – Jedinec versus lidské zákony. Svědomí proti systému. Antigona. Sokrates. Kristus. Jean Valjean. Bulgakovův Mistr. Nebo ještě spíš Markétka.

„Jste cvok, paní profesorko,“ culí se na mě Lukáš. „Pletete si život s literaturou.“

„Jo. Občas přebývám v různých příbězích.“

„Jenže ty příběhy jsou přece vymyšlený. A my skuteční.“

„A naše fantazie – není skutečná?“

„Ale přece vážně nevěříte tomu, že někdo popadne koště, proletí se na něm po městě a nakonec nahatý skončí u ďábla v ložnici?“

Zvoní.  Posbírám texty, připomenu téma příští hodiny a mizím ze třídy.

Zastavím se ve vrátnici pro klíč od kumbálu, do kterého uklizečky strkají všechny své potřeby. Tři velké kýble. Několik mopů. Hromada čisticích prostředků.  A jedno staré, odřené, umolousané koště.

Leží na přídi, popíjí cinzano s ledem, tvář jí ovívá teplý jižní vánek. Blíží se kroky. Nepravidelné. Jakoby někdo těžce dopadal na nohu.

Muž v bílém. Měkký hlas. A potměšilý úsměv.

„Zbavím vás koncepcí, reforem i léčitelů českého školství, milá Markétko.“

A Markétka konečně zavýskne radostí!

Vyšlo v Ona Dnes

(část povídky Koště, kocour v teniskách a zmatky s Markétkou)