Ještě vzpomínka na Laru, Markétku a Taťjanu...

Jedna subkapitola z románu, jehož jméno neříkám a který je zčásti postaven na rozhovorech studentů a učitelky češtiny. Určitá témata nás provázejí celý život.

Jednu z posledních hodin literárního semináře jsem věnovala Bulgakovovi a Pasternakovi. Diskuse o díle těch dvou géniů byla stejně zajímavá jako kdysi v mojí Třídě.

Každý z nich proplouval děsivou totalitou sovětského Ruska jiným způsobem. Oba měli vlastní, drobné etické škraloupy, oba se z toho pokusili vypsat ve svých největších románech.

„Pasternakův Doktor Živago, to je příběh básníka, který se v hrozné době snaží žít aspoň trochu ve shodě s vlastním svědomím, ale ztratí v boji všechny síly,“ říká zamyšleně a nezvykle spisovně Josef.

„Zčásti je to jeho autobiografie, myslím, zčásti zřejmě obraz jiných nepohodlných spisovatelů, třeba zrovna Bulgakova. Taky to byl doktor a měl postupně tři ženy,“ doplňuji Josefa.

„Tu šílenou realitu sovětskýho Ruska v době prvních Stalinských čistek by si bez těch dvou člověk těžko uměl představit. Tu kombinaci věčnýho strachu a odevzdanýho fatalismu.“

Kývnu Danielovi na souhlas a čekám na zhodnocení druhého majstrštyku. Ujme se ho Loretka.

„Mistra zničej, ale Markétka se nebojí ani samotnýho ďábla, když přijde o svou lásku. Je úžasná! Ten let nad Moskvou, jak vytlouká okna těm pitomcům, kteří ztrhali rukopis románu. To bych chtěla zažít!“

Souhlasím. I já mám občas chuť sednout na koště jako Markétka a vytlouct okna dobrým občanům, kteří útočí na básníka, jehož verše poslouchám celý život. Naštěstí jsou staří básníci o něco odolnější než začínající autoři kontroverzních románů.

Mistra a Markétku četli moji studenti vždycky rádi, stejně jako Puškinova Oněgina a Dostojevského horečnaté vize.

Ženské postavy jsou velkou devizou ruské literatury. Její hrdinové někdy působí unyle, ospale a neschopně, ničí svou pasivitou sebe i okolí, ale mají své Taťjany, Soni, Grušeňky, Lary a Markétky. To ony dělají z románů ruských mistrů velké příběhy, jež nám kladou naléhavé otázky.

„Proč Taťjana neutekla s Oněginem, když svého muže nemilovala a Evžena ano? Má to nějakou logiku? Věděla, co dělá?“ ptala jsem se v každé sextě při hovorech o Oněginovi.

I skeptickou Báru otázka zaujala a Puškinův román ve verších putoval do její maturitní četby. Taťjanino rozhodnutí pochopila po svém. Když si Josef na počátku jejich vztahu nemohl vybrat mezi ní a jednou milou blondýnkou, Bára změnila účes i šatník, ulovila na čas ztepilého spolužáka z paralelky, dohnala Josefa k pokání, a když konečně přestal myslet na cokoli jiného než na ni a vykazoval těžké známky rozlomené duše, povolila mu jedno krátké rande za čtrnáct dní.

„Jak mohl Živago dát přednost Laře před Toňou, jak mohl nechat odjet svou ženu pryč z Ruska a nevydat se za ní?“ ptala jsem se v oktávě, pokud někdo ze studentů Doktora Živaga přečetl.

To trápilo Loretku i čerstvě vdanou Alžbětku. Snesitelnou odpověď jsem hledala těžko, ač jsem ji znala. Některé zkušenosti jsou na mladší generaci nepřenositelné. A všechny otázky, jež nám texty kladou, nezodpovíme. Můžeme se o to jen pokoušet, dokud nám srdce neokorá dobýváním světa.

Ale když jsem se zeptala, kde vzala Bulgakovova Markéta odvahu stát se královnou na Wollandově plese a nechat si nahá líbat koleno od tolika pekelných lumpů a vrahů, odpověděly vždycky všechny mé studentky okamžitě.

„Protože ho fakt miluje! Proto se nebojí ani čerta!“

Oktavánka Markétka si pro svou seminární práci vybrala srovnání Mistra a Markétky s jinými obrazy totality. Zatímco Rézinka se zabývala podobami ďáblů, její kamarádka zkoumala odhodlanost hrdinů postavit se zlu.

A také sílu lásky, která přiměje Mistra napsat román o Jošuovi Ha Nocrim a Pilátovi a Markétku přivede do předpeklí, k nepsané a nepodepsané smlouvě s černým mágem.

Text je oučástí vydaného románu.