Jak se mistr Villon setkal se svým lyrickým subjektem (20)

„Já u pramene jsem a žízní hynu!“ Villon mastí karty s Rimbaudem a Gellnerem a okukuje vystavená pozadí. Ale všechny návštěvnice baru U Nebeských rošťáků jsou štíhlé, emancipované a zadané. Jen zdejší kuchařka Magdaléna Dobromila naplňuje požadované parametry, ale ta je zase víc na knedlíky než na plácání.

Rimbaud se opile zakomíhá a začne z listu papíru, popsaného vlastními verši, skládat plachetnici. Třetí karbaník zatím mele něco o poháru, který drží v dlani, a plete si ho s vlastním srdcem. Evidentně má taky přebráno.

„Rebjáta, to musíte vidět!“

Voloďa Vysocký vypadá úžasně, na hlavě hnízdo a pod očima kruhy bohatýrů. Návštěvnice baru přerušují konverzaci a zadržují dech.

„Pojďte honem, kamarádi! Ať vám to neuteče!“

Podepře opilého Gellnera a podá Rimbaudovi náhradní nohu. Žene všechny tři ven z baru, širokou třídou plnou nebešťanů.

Jejich tváře vypadají povědomě. Známe je z obálek knih i z učebnic z literatury. Běhají, cvičí jógu, mžourají proti slunci.

Vysocký vede přátele hlavní ulicí až k velkému, prosklenému domu. Na čelní stěně se skví nápis Nebeské multimediální středisko.

„Do vzdělávacího. Dal mi echo Karel Havlíček. Ten je vždycky nejrychlejší.“

Vejdou do velké místnosti plné obrazovek. Muž s hranatým čelem a pronikavýma očima jim nasupeně pokyne.

„Jdu si dát panáka. Hlad a šibenice mi nevadí, ale tohle nezvládnu.“

Na obrazovce se objeví žena. Vlídný mateřský typ, obličej měsíčního tvaru. Sedí za dlouhým stolem, vedle ní druhá žena, malá a přísná. Proti nim drobná dívka s ohonem dlouhých světlých vlasů.

„Jmenuji se Viktorie Dianová a vytáhla jsem si Závěť od Francoise Villona.“

„Ode mě?“ zatetelí se Villon nadšeně. „Dobrý!“

„Padaždi, exhibicionisto! Nevíš, co tě čeká.“

„Já u pramene jsem a žízní hynu,

horký jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám…“

„Děkujeme,“zaculí se Měsíční tvář na dívku Viktorii. „A teď výňatek charakterizujte.“

„Proč ji to nenechají doříkat?“ zlobí se autor. „Má cit pro verše!“

„Je to lyrická villonská balada, založená na kontrastech,“ souká ze sebe dívka opatrně. „Oheň-zima, cizota- domov…“

„Ano, Viktorko. A jak se projevuje Villonův lyrický subjekt?“

„Můj co?“

Villon je šokovaný. Rimbaud krčí rameny a maluje na svou papírovou plachetnici výrazný nápis „Pryč od nich!“

„Básník je sám a přitom touží být milován…“

„Kde přesně v básni najdeme jeho touhu po lásce a pochopení? Jak dává Villon najevo svou osamělost? Jak vyjadřuje bídu celého středověkého světa?“

„A kur…“ Stále ještě opilý Gellner si konečně sedá před obrazovku. „Tak ty jsou teda hustý!“

Dívka zaraženě mlčí.

„Psal jsem to úplně ožralej,“ syčí Villon. „A kvůli prachům.“

„Kontrast červ a prelát navíc ukazuje na velké sociální nerovnosti, copak to nevidíte, Viktorie? Popište nám stavbu villonské balady.“

„Ty ženský jsou zrůdy!“ Villon škytne a vyrve Vysockému z ruky placatici s vodkou. „Dej mi to, než vystřízlivím!“

Viktorie stále mlčí. Kulatější žena ztrácí úsměv. Hubenější tuhne.

„Najděte mi v textu nějakou metaforu, prosím.“

„Ač... blízko krbu, zimnici…“

„Jakou skutečnost ten obraz vyjadřuje?“

„Že necítí teplo a je mu zima,“ vydechne dívka vyčerpaně. Ženy na sebe pohlédnou.

„Ještě kontext básně. A nezapomeňte charakterizovat neumělecký výňatek. “

Villon a jeho přátelé šokovaně zírají. I Rimbaud už se probral.

Viktorka cosi zabreptá o Villonově životě. Ženy se nesouhlasně zavrtí. Dívka přečte jakýsi text a označí ho za odborný. Ženy namítnou, že jde o esej. Pak ji pošlou pryč.

„Myslím, že neuspěla,“ řekne tiše ta drobná. Kulatější přikývne. Od malého stolku se zvedne další dívka a přisedá. Současně vchází dovnitř kudrnatý chlapec a noří ruku do měšce. Měsíční tvář mu oznamuje, že si vytáhl Dostejevského Idiota.

„Běžím pro Fjodora Michailoviče,“ houkne Vysocký a zmizí.

Trojice osamí a místnost zalehne hutné, přemýšlivé ticho.

„Máme jen jedinou možnost, přátelé,“ pronese Villon po chvíli ponuře. „Psát ani mluvit nemůžeme, to se k nim nedostane, ale co abychom…“

Všichni tři básníci na sebe pohlédnou s náhlým prozřením. Pak zavřou oči a tiše, soustředěně vstoupí do vlastního světa.

Mateřská žena za stolem se nespokojeně ošije. Poposedne. Nadskočí. Její kolegyně překvapeně zamrká a z hrdla jí vyhřezne podivný zvuk.

„KOKODÁK!“

A vysoko ve Spisovatelském nebi se všichni nebešťané na chvíli zastaví a jejich nezměrná láska i nevyřčená varování putují zase zpátky k nám.

Domů.

Osoby a události jsou samozřejmě smyšlené. S výjimkou nebe a nebešťanů.

Inspirací mi ovšem byla skutečná událost. Neodehrála se na naší škole.