Houpání na vlnách

Hlavně neposlouchej doktory, Terezo. Jsou hrozně omezený!“ Alice mě přišla navštívit někdy uprostřed toho parného léta, v pátém měsíci mého třetího těhotenství, a už ve dveřích kolem sebe šířila auru pevné a neochvějné jistoty.

„Viděj nás hrozně jednostranně z toho svýho bílýho Olympu. Nejradši by všechny těhotný svázali do kokonů, obalili plexisklem a v příslušnej  čas rozřízli jako přezrálej meloun!“

Alice byla krásná, štíhlá a úspěšná, žila aktivně, zdravě a společensky a navíc měla čtyři děti, které vychovávala s příkladným klidem a kreativitou. Žádné hysterické scénky v samoobsluze, žádné sobotní a nedělní dětské  dýchánky u televize, když se rodičům nechce vstávat,  žádné „tak si ty bonbóny od babičky sežerte a dejte mi už konečně pokoj, parchanti mizerný!“ Ne. Alice byla bez kazu. A mě z toho občas trochu bolelo břicho.

Nasypala jsem do misek sojové oříšky, postavila na rozviklaný zahradní stolek pomerančový džus a výmluvně ulehla na bílé plastové lehátko do stínu.

„Terezo, mně se zdá, že ty svýmu tělu vůbec nedůvěřuješ!“ probrala mě z mých existenciálně tísnivých pocitů Alice.

„To se ti nezdá.To je fakt. A ono nedůvěřuje mně, myslím. Je to taková vzájemná, ozkoušená a zdůvodněná pozitivní nedůvěra, která může obě strany překvapit už jen příjemně...“

„Ale to děláš strašnou chybu, jestli o tom nevíš! Rizikový těhotenství by v podstatě vůbec neexistovaly, kdyby ženský víc důvěřovaly svýmu vlastnímu  tělu!“

Alice mu důvěřovala. Její důvěra šla dokonce tak daleko, že po narození druhého potomka odmítla propříště klystýr, monitor, zelené nemocniční dlaždičky i prefabrikovanou a odlidštěnou nemocniční péči a své třetí dítě vyklopila doma v posteli.  Za  necelé dva roky si pokus zdárně zopakovala.

Záviděla jsem jí. Tu jistotu. Tu zaručeně bezbolestnou jistotu, ze které nemusela platit vůbec žádné daně.

„A teď se svlíkněte, ať můžu dělat svojí práci.“

Právě jsem  Gralovi  předložila ke zvážení všechny strachy a nejistoty, které mě v posledních týdnech doma trýznily. Čekala jsem náležitou rezonanci, dočkala se…

„Můžu jezdit autem, pane doktore?“

„Když nepojedete na Kavkaz!“

„Můžu telefonovat mobilem?“

 „Když přitom nebudete řídit!“

„Jáchym má ve školce žloutenku, nemůžu…“

„Mejte si ruce. Často. Dál?“

 Zhluboka jsem se nadechla.

„Smrdí nám podlaha v pokoji pane doktore. Stará, dřevěná. Nemůže to ublížit…“   

 „Máte stan?“

 Tahle možnost mě věru  nenapadla.

 „Venku je osmadvacet. A teď dost řečí a šup do kabinky, milostivá, na chodbě sedí dalších čtyřicet ženskejch.“

Pak jsem opustila ordinaci. A jak opadala vlna vzteku a rozjitřené emoce se zklidňovaly, zůstávala někde v  hlavě uvízlá právě jen slova a barvy a tóny a můj mozek je plynule přehrával do své soukromé audiotéky. 

A já, místo abych přemýšlela o svém těhotném břiše a hrůzách, jimž bude v nejbližší budoucnosti vystaveno, zalykala jsem se smíchy,  kdykoliv jsem si vzpomněla na svého čaroděje.

                                                                                                                                       Soukromý nebe    (kráceno)

 PS: Omlouvám se, že předkládám čtenářům text z vydané knížky - občas je dobré zavzpomínat :)

Berte jako příspěvek k rozvášněné debatě o porodech a těhotenství.