Havlíčkova trnová koruna

Karlu Havlíčkovi z Borové jsem popřála v sobotní MF Dnes. Článek je dlouhý, proto vložím jen vybrané kousky. Především kvůli Křtu svatého Vladimíra, který opravdu není jen o Rusku, jak se nám mnozí historici dnes snaží namluvit. 

Tak to chodí na tom světě,/ každou chvíli jinák:,/ dneska ctí tě za svatého/ zejtra budeš sviňák!/ Dnes vám, bozi, vy ubozí!/ kadidlo lid pálí;/ a zejtra vás jako smetí/ v kalužinách válí. Když psal Havlíček v Brixenu Křest svatého Vladimíra, vložil do postavy Peruna, který znectí rozmazleného potentáta a je za to popraven, i kus vlastního příběhu. Jak se z národního hrdiny, jenž se sám obhajoval před soudem, poslance, kterého navrhlo pět okresů, a dobře situovaného redaktora, jehož noviny se četly od Baltu až po Jadran, stal internovaný autor hořkých skladeb o konfliktu jedince s mocí a později zlomený muž, který ztratil sílu bojovat s úřady i chorobou?

Loajální občan

Havlíčka si přivlastňují všechny politické garnitury v moderní české historii. Kvůli sporům s rakouskou státní mocí se k němu hlásili tvůrci první republiky. Komunisté bývalého seminaristu vyzdvihovali jako kritika katolické církve. Odpůrci Putinova režimu citují Havlíčkovy názory na ruské samoděržaví a jeho snahy podmanit si slovanské národy. Méně oblíbené jsou texty týkající se sjednocování velkého Německa, které při svém rozpínání setrvale naráželo na hranice Habsburské monarchie – třeba píseň, jíž Havlíček glosoval Palackého odmítnutí účasti na sněmu ve Frankfurtu: „Šuselka nám píše /až z německý říše,/ abychom přišli/ Němcům pomoct,/ že jim kručí v břiše…“

Své jednání hnal Havlíček často do extrémů a kličkoval mezi paradoxy. Pral se s katolickou věroukou i celibátem, ale přátelé ze semináře ho neopustili. Až do rozpuštění říšského sněmu v březnu 1849 byl loajálním občanem mocnářství, ač měly jeho noviny neustále problémy s cenzurou. Radikálům a revolučním myšlenkám proudícím hlavně z Německa se vyhýbal, byl dokonce podezírán, že zradil spiklence v květnu 1849, ale když začaly padat tresty smrti, neváhal se studentů zastat. Setrvalá potřeba rvát se s nespravedlností a hlásat to, co považoval za pravdu, byla nejvýraznějším rysem jeho osobnosti. Zkrátila mu život a zajistila nesmrtelnost.

...

Nepohodlný extremista

Národní noviny byly zakázány v lednu 1850, deset měsíců po rozpuštění sněmu. Už v dubnu stál Havlíček znovu před soudem kvůli názorům na ústavu a soužití Čechů a Němců:„Já nejsem proti svobodnému stěhování, ale jen pod dvěma výminkama: předně, že se nemá nikdo stěhovat tam, leč kde ho dobrovolně přijmou, a druhé, že se má ve své nové vlasti chovat tak, jak jest tam obyčej.“ Soud vyhrál a přitvrdil: „…žádná moc nemůže nás přinutit k tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení.“ Zastal se politiků, kteří upadli v nemilost, odseděl si dva týdny ve vězení, navštívil ministra Bacha ve Vídni a začala ho provázet pověst extremisty, který neví, kdy přestat.

.....

Perunova vzpoura

„Vladimír cár na svůj svátek,/ když seděl na trůnu,/ posla drába s vyřízením/ k bohovi Perunu./“Hřmi, Perune! na můj svátek / místo kanonády/… pak si přijdi se mnou vypít/ šálek čekolády.“ Unavený Perun, připomínající naše představy o pánbíčkovi na klíček, odpoví vulgarismy, které bývají v učebnicích vytečkované. Dočká se manželčina spílání: „Nezačínej si jen s cárem,/ to já pořád říkám,/ že to s tou svou oposicí/ nepřivedeš nikam./ Každému do očí řekneš,/ co máš na jazyku…“ Ale s opozičníkem už to jde s kopce: „Bože, kýž jsem policajtem,/ to je vyražení,/ koho chce, toho si chytne/ a dá do vězení…. Vojenský soud, to je samec,/ soudí, jen se práší…“ Po rozsudku Peruna spolu s novinářem, který „se bohu rouhal/ a psal proti víře“ přivážou „na ocas kobyle“ vlečou blátem a utopí v Dněpru. V Kyjevské Rusi začíná konkurs na nové státní náboženství.

Z Havlíčkovy travestie mrazí. Jeho Perun neporuší zákaz nadřízeného jako Antigona či Prométheus, nepopudí farizeje inovací zákona jako Kristus. Jen se postaví absurdnímu nesmyslu a je v duchu té absurdity odsouzen člověkem k smrti. Havlíček napsal kristovskou paralelu, v níž chce světská moc řídit nejen život a smrt jedinců, ale především jejich myšlení. Jako mnoho skvělých spisovatelů sugestivně popsal bolesti své doby, ale předznamenal i oblíbenou zábavu politických elit v následujících stoletích:„Neboť svět je pořád stejný,/ lidé ho nezmění,/ plivni si stokrát do moře,/ ono se nezpění/… Jenom cáři, samovláda/ a takové sloty/ potrvají věčně věkův/ jak juchtové boty!“

Psáno pro MF Dnes, 30. 10. 2022. Celý článek najdete na idnes:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/karel-havlicek-borovsky-basnik-zivot-historie.A211029_190205_domaci_wes?zdroj=top