Co tady zas blbnete?

Jeden bloger navrhl, abychom ve svých textech chválili dobré lékaře. Bohulibá myšlenka.  Měli bychom je chválit. Jsou cenní a často nenahraditelní. A měli by to vědět. Měli bychom to připomínat jim i okolnímu světu. Protože lidé velmi rychle zapomínají…

Co vlastně dělá lékaře dobrým lékařem? Často jsem se na to ptala jedné své literární postavy, ale odpověď stále hledám mezi řádky.

Jsou to znalosti? Zkušenosti? Laskavost či přesvědčivost?  Můj pohádkový čaroděj Gral, krom toho, že je dobrý gynekolog, má ještě dar úžasné empatie a neobyčejné herecké nadání. To vše spolu s velkorysým přesvědčením, že každá ženská má právo být tak trochu cvok, pokud to zrovna potřebuje k přežití, využívá k úžasnému cíli – dovést vyděšené, poblázněné, zdeptané a nedůvěřivé  pacientky na oddělení rizikového těhotenství k porodu zdravého a donošeného mimina.

Nemusím samozřejmě zdůrazňovat, že pokud vám moje literární postava někoho připomene, je to podobnost čistě náhodná.

Vybrala jsem ukázky z kapitol Žebřík z kůstek mořského savce a Vysoko, vysoko v horách:

„Co tady zas blbnete? Člověk na chvíli vytáhne paty...!“

Gral stál nad mou postelí, na tváři svůj obvyklý škleb vševědoucího fauna, a jen podle rychlosti, s jakou začal okamžitě prohmatávat moje nešťastné břicho, jsem poznala, že je přece jen malinko nervózní.

Vtrhl ke mně do pokoje ještě před snídaní, vynadal mi hned ve dveřích a pak ze mě bez okolků stáhl přikrývku. Zavřela jsem oči, poddala se známým dotekům, a když se o mé uši něžně otřelo konejšivé zabručení, přepadl mě obvyklý pocit klidu a bezpečí.

„Už bylo hůř,“ houkl o vteřinu později skoro vesele a zase mě přikryl. „Stavím se tady ještě odpoledne, teď musím letět…“

„Přiďte určitě,“ špitla jsem a rukou, ve které nebyla zavedená infuze, si povytáhla deku trochu výš. Pořád ještě se mi třásly nohy z vysokých dávek partusistenu a tep se mi plašil při sebemenším podnětu. „Já vás tady potřebuju, pane doktore.“

Zastavil se na prahu a přikývl. Těžko nepřikývnout.

„Přijdu. Přijdu každý den!“

Moře kolem bylo nezvykle klidné a mělo azurově modrou barvu.

Na R 3 mě přivezli hned druhý den po mém nočním vpádu na porodní sál. Byla neděle večer, po chodbách se trousily pacientky v pestrobarevných županech a jejich kradmé pohledy vyjadřovaly soucit, strach i mírnou zvědavost. Ležela jsem bezmocně na vozíku, nad hlavou mi hrkala věrná láhev s infuzí a na čele blikal veliký červený nápis: „Pozor. Těžký případ! Nekrmit!“

V pondělí brzy ráno se oddělení R3 razantně probudilo do běžného pracovního dne a já jsem se stejně razantně probudila s ním. Čekal mě vyčerpávající kolotoč nejrůznějších vyšetření, a když jsem se těsně před obědem skulila z malé pojízdné židličky do nemocniční postele, měla jsem všeho právě tak dost.

Překvapovalo mě, že za mnou ještě nepřišel čaroděj. Právě jsem hledala polehčující důvody pro jeho nepřítomnost, když se otevřely dveře a do pokoje důstojně vplula Majka.

„Pan doktor Gral je v Londýně,“ oznámila mi vesele, zatímco do mě píchala další dávku kortikoidů. Zatočila se mi hlava a zesládlo horní patro, ale Majka už vytahovala jehlu z mého zadku a strkala mi do ruky misku s medicínou. Magnésium, diazepam, askorutin, samé známé firmy, mohla bych si je od hodiny ordinovat sama, k čemu já tady vlastně potřebuju doktory...

„A kdy se vrací, sestřičko?“

„Zítra! Tohle zbaštěte a doufám, že dneska v noci nebudete provádět žádný hlouposti! To mimino je eště moc malý! Hezky se tu zabydlete a myslete na samý veselý věci!“

Když odešla, svinula jsem se v posteli do klubíčka a snažila se uklidnit. Zkoncentrovat.  Ale ať jsem dělala, co jsem dělala, pořád jsem si připadala jako Smolíček Pacholíček prostřed hlubokého černého lesa…

„Pane doktore?“

„Ano?“

Plnil slib a chodil za mnou jednou, dvakrát denně. Teď byl čtvrtek odpoledne, pátý den mojí hospitalizace. Infuzi už mi vyndali a cvrkot kolem mojí postele se pomalu stabilizoval. Moje břicho taky.

„Já si z vás udělám žebřík do šestatřicátýho týdne.  Ať se vám to líbí nebo nelíbí!“

„Mně se to líbí,“ utlumil měkce a cíleně moji agresi. Potměšilý úškleb vševědoucího fauna nahradilo teplé, do nebe zvoucí pousmání.

Skrz zavřené okno padaly do mého studeného nemocničního pokojíku opožděné paprsky podzimního slunce a kreslily na zdech i na bílém povlečení jemné zlaté ornamenty. Jeden z nich se laškovně usadil  Gralovi ve vlasech. Pozorovala jsem ty sluneční hrátky mírně zhypnotizovaná.

„A je to reálný? Ještě pět tejdnů?“

„Já si myslím, že to reálný je,“ řekl čaroděj pomalu, s rozvahou. „Protože vás znám.“

Podzimní paprsek mu pomalu klouzal přes čelo až k rozepnutému límečku doktorské košile a umazával vrásky i léta v Nábřežní. Zavřela jsem oči, rozhodnutá soustředit se jenom  na  hlas, tón, barvu  a významové posuny...

„Ale hlavu za to nedám, aby bylo jasno!“

„Já vám ji taky neutrhnu!“

Zasmál se, vyskočil z křesla a poklepal mě po rameni.

„Tak se držte. Kdyby se něco dělo, zavolají mě, dneska mám službu. Ale nic se dít nebude!“

Kristýna se narodila dva dny před mými třiatřicátými narozeninami, v třicátém sedmém týdnu těhotenství, na první neděli adventní, v deset hodin ráno. Zdravé, tlusté, donošené mimino. Porod byl dlouhý a úmorný a téměř u konce mi překvapení v podobě vlastní neschopnosti téměř utrhlo hlavu. Nakonec mě z mlhy, husté jako krupicová kaše, vyvedl majáček důvěrně známého hlasu:

„Tohle nemá cenu Terezo. Vy se zbytečně vysilujete a nám to k ničemu není. Dělejte si, co chcete,  my se přizpůsobíme!“

Nádech a byla venku. Holčička. Malá, vzteklá, uřvaná holčička s křivou pusou, vyplazeným jazýčkem a Adamovýma nožičkama.

Soukromý nebe, 2004