Nikdy nebudu adorovat vojáky, generály, válku, pořádek, klid, ideologické doktríny, instantní pravdy na krátké použití a devadesát pohlaví. Věřím lásce a příběhům, spisovatelům a básníkům. Jiná nebudu.

Zdroj: https://valikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=813654

Příčiny Vašeho vztahu k lidem v uniformách silových složek jste přesvědčivě a upřímně odhalila v jedné z diskusí týkajících se gen. Pavla. Z takových zkušeností obyčejně nepramení pacifismus v pravém slova smyslu. Spíše předsudečná nevole.

Včera byl na ČT rozhovor s českým dobrovolníkem sloužícím v ukrajinských ozbrojených silách Milanem Švrčinou. Byl jsem dojat. Vnitřní síla, jemnost, intelekt, hloubka.

Mimochodem, pedagog.

Ano, odhalila. Netajím se tím. Zažila jsem doma tiky absolventa vojenské školy.

Pan Švrčina má mou úctu, jako všichni stateční vojáci.

A znovu: četla jsem teď v nemocnici nahlas pět dílů Churchillovy Druhé světové války. Říká se, že tuhle válku vyhrálo slovo. Churchillovy projevy byly prostě lepší než Hitlerovy. Pokornější. Mobilizovaly více lidí.

Kde je Churchill této války? Zatím ho nevidím.

A myslíte, že SSSR porazili básníci nebo politici?

Záludná otázka. Když vzpomenu na Vysockého, nebo na Jevtušenka, nebo Solženicina, tak bych řekl, že ruku v ruce...

Děkuji paní Magistře za její závazek.

To není závazek. To je omluva, že tu nebudu stále a nebudu lidem tak často psát do diskusí. Odcházet nehodlám. Jen se musím věnovat delšímu textu. Sbohem, pane Ireine.

Ať se Vám a nám všem daří

Děkuji.

Karma, paní spisovatelko Veroniko Valíková. Nejen Vaší generaci, ale i nám, generaci ještě poněkud starší, hovoříte z duše. Nehledě na jiné závažné problém, které nás, občany České republiky, trápí, jsme neustále strašeni, a zatahování do války, kterou si nepřejeme, která není naše, i když nám to naši demokraticky zvolení politici denně tvrdí. Z nás, kteří jsme německou okupaci a Protektorát protektorát Čechy a Morava prožili - a válku, frontu která táhla v pětačtyřicátém naší zemí, si ještě pamatujeme jak jsme se schovávali v krytech, zažívali jsme strach našich rodičů z udavačů a koncentráků - a následně padesátá totalitní léta po kom. převratu po osma čtyřicátém si ještě dobře pamatujeme, si návrat těchto časů nepřejeme. Nepřejeme si, aby naše děti, synové a vnuci umírali na frontě za cizí zájmy. přejeme si, aby se spory mezi státy neřešily válkou a násilím, ale dohodou a smlouvami. Pomohli jsme Ukrajinským občanům, ale exkalaci války si nepřejeme. Nakonec si to nepřeje ani většina občanů této dnešní těžce zkoušené země, Ukrajiny. Nevěříme našemu premiérovi a jeho vládě, mnohokrát nás zklamali. A "kdo zklamal jednou, zklame i podruhé". Děkuji Vám, paní Valíková, za Váš článek,je pravdivý.

Opr," ...eskalaci... Díky.

Pěkná reminiscence. Názorově jsme jinde, ale tenhle blog se Vám poved, dík .

Dík.

Pane Kyško, starejte se o své názory.

Ty moje pod vás referát nespadají.