Bossing a čertovo lejno - pár kousků z Češtinářek

Díky seriálu Ochránce se otevírá debata o šikaně učitelů. Mám k prvnímu dílu  výhrady kvůli neetickému  propojení fikce a reality, způsobí zbytečnou bolest.  A přihazuji několik úryvků z Češtinářek - v těch jde ovšem o jinou šikanu.

Nevím, jestli je nutné, aby měl každý organismus své parazity, ale připadá mi, že naše škola je dnes má. Požívají všech výhod, které jim škola (tedy to, co vytvářejí jejich kolegové) poskytuje, sami nepřispívají, a přitom neváhají instituci, od které se nechají živit, veřejně pomlouvat. A když by mohli sami uvnitř školy přijít s rozumným návrhem, mlčí.                                                                                     

                                                                                                        Robert Melichar

Když mě Tonička upozorňovala na mail, který přišel všem učitelům naší školy, byla ve tváři bílá jako sníh.

Mail dostala předposlední červnový pátek. Melichar v něm reagoval na její článek, týkající se češtinářských problémů, který vyšel o den dřív v celostátním deníku.

Dovolila si hodně. Pojmenovala systémové chyby úřednické státní maturity, nešvary, které z nich plynuly, i nedostatky, jichž byla svědkem v Trnové.

Odpovědí byl celoškolní pranýř a ředitelův odsuzující mail.

„Učím tady skoro třicet let,“ říkala mi třesoucím hlasem, „a teď jsem parazit. Já už jsem unavená, Terezo. Jsem hrozně unavená…“

„Napíšu řediteli, jak se dostanu k počítači, Toničko.“

Na Melicharův mail nakonec nikdo nestačil odpovědět. Nikdo řediteli nenapsal, že učitel, jakkoli smí být kritizován, nesmí být veřejně nazýván parazitem, protože to je odporná dehonestace, bossing a čertovo lejno.

Nikdo mu nepřipomněl, že slova jsou nejmocnější zbraň, brány do nebe i do pekla.

Kolektivní mlčení, které provázelo celý ten prosluněný den, bylo možná největší zlo, jehož jsme se na Toničce dopustili.

                            ….

Eva šéfovala kabinet češtiny v Trnové od Melicharova nástupu. Vždycky mě to udivovalo, protože Tonička byla téměř o generaci starší a o tři životy sečtělejší…

Brzy po příchodu do Trnové, v rámci zaučování, jsem seděla ještě s Toničkou u ročních přestupových zkoušek jedné Eviny kvintánky, která strávila rok ve Skotsku.

Zkoušela ji Eva. Přišla samozřejmě řeč na Shakespeara a slečna se rozhodla rozebrat Hamleta. Pohovořila o Elsinoru, Duchovi, důvodech Hamletova hraného šílenství, pokárala Ofelii za přílišnou poslušnost otci a pomalu se dostávala ke vztahu zlotřilého Hamletova strýce Klaudia a královny Gertrudy.

Eva, která poslouchala na polovinu ucha, náhle moudře pokývala hlavou.

„Jo, to byla dvojka k pohledání, tihle dobráci. Podříznout krále ve vaně a vládnout společně, to by se jim líbilo. Kdo by se Hamletovi divil, že to mamině vrátil, že jo.“

Dívenka na nás vytřeštila oči a ztěžka popadla dech…

Vyřešila to za nás Tonička. Taktně, jak měla ve zvyku.

 „To trochu zjednodušili v tom filmovém zpracování, Evo. Ve hře je to složitější. Tam vraždí jenom Klaudius, Gertruda je nevinná. A Hamlet matku nezabije, ale propíchne u ní v komnatě Polonia. Omylem.“

„Aha, já myslela, že ten film byl natočený přesně podle hry,“ usmála se omluvně Eva. „No nic, pokračujte. Jak to bylo dál?“

Dívence se vrátila barva a zdatně zmasakrovala celou Hamletovu i Poloniovu rodinu. A v září přestoupila do Toniččiny paralelní sexty…

Nikdy jsem se nedozvěděla, v jakém filmovém zpracování Hamleta se Gertruda stala vražednicí, nicméně Eva začala od té lekce zdravit Toničku velmi mrazivě.

                                         …

Ještě víc než Tonička dráždila Evu krásná a živelná Klára…

Při hodinách byla čarodějka odvážná. Bez zaváhání studentům říkala, které knihy i autory miluje a které z duše nesnáší. Nebála se duševních úchylek, politiky ani erotiky. Ve výtvarce promítala akty, v literatuře zamotala studentům hlavu složitostmi milostného života starých Řeků či renesančních Italů tak důkladně, že ještě o přestávkách dodýchávali a odpočívali pak u Jiříka v matematice.

Jednou se ten vzorný skaut Klářiných kvintánů zeptal, proč jsou po češtině tak rozdovádění.

 „Znáte Dekameron, pane profesore? Tu povídku o souložící abytyši, jak si na hlavu narazí podvlíkačky svýho šamstra místo čepce? Tak tu jsme dneska četli…“ 

Odpověď Jiřího natolik vyděsila, že se rozhodl požádat o vyřazení Boccacciova Decameronu ze školní knihovny… Sepsal tenkrát dokonce petici, aby byly nebezpečné knihy nahrazeny nějakými zkrácenými verzemi bez lechtivých narážek, a nechal ji kolovat mezi kolegy…

Když potom Klára vytvořila divadelně - výtvarný happening ze Shakespearovských dialogů, ze saně Kateřiny udělala dominu v rudé kombinéze a černých holínkách a z Julie potrhlou nymfomanku, která Romea láká do manželsví jak bájná Siréna, ozvali se nespokojení členové sboru znovu a výrazněji.

Sepsali dopis, v němž byli učitelé veřejně vyzváni k dodržování pravidel slušného chování a pedagogických zásad.

Tenkrát se Melichar za Kláru ještě postavil.

Úryvky jsou z druhé a třetí kapitoly Češtinářek, kráceny. Nakladatele stále hledám...