Bezpečné místo k nadechnutí (1.) - HRDINOVÉ SE PŘEDSTAVUJÍ

Zkusím psát detektivku (vlastně mě k tomu přivedl Watsonův blog v seriálu BBC Sherlock Holmes). A zasadím ji do prostředí, která znám nejlépe. Lékařské ordinace a mikrokosmos středního školství. Postavy a události jsou samozřejmě smyšlené…

1. HRDINOVÉ SE PŘEDSTAVUJÍ

„Existuje ještě někde nějaké bezpečné místo, kde bych se mohla schovat?“

Dívala se na mě jak na obrázek světce. Na barokním oltáři.

Mohlo jí být něco přes třicet, malinká, vlasy neurčité barvy k ramenům. Šedá sukně nad kotníky, černé triko. Zadumaný úsměv. A podivné otázky. Naháněly strach.

Nezbývalo, než získávat čas. Oťukávat.

„Chcete-li se schovávat sama před sebou…“

„Pane doktore…já se chci schovat před celým světem.“

Opět to bezmocné vědomí životního dilematu. Jejího i mého. Proč vlastně přišla ke mně? Ze všech ordinací v tomhle městě musela vejít zrovna do té mé...

„A hodně rychle, jestli je to možné. Bojím se.“

„Máte pocit, že vás někdo pronásleduje?“

„To není pocit. To je jistota.“

„Gabrielo, snažíte se mě přesvědčit o své vlastní pravdě. Kterou jste si vykonstruovala a teď ji v sobě živíte jako batole. Já jsem psychiatr, léčím bludy, psychózy a stihomamy. Nechci a nebudu si hrát na Sherlocka Holmese.“

„Jste především lékař. Máte najít příčinu mých potíží. A ta příčina…“

„Je ve vás.“

„Není to trochu jednoduchá víra, pane doktore?“

Pozorovala mě svýma dětskýma očima. Andělsky upřímný pohled. A v koutcích nádech smutného výsměchu. Takových pohledů se bojím. Bývají předzvěstí zlých událostí.

Pak náhle promluvila nečekaně naléhavým tónem, až mě zamrazilo.

„Nikdy se vám nestalo, že neurotický pacient měl ke své neuróze pádné důvody? Že příčiny byly vnější, nikoli vnitřní? Že jste špatně odhadl situaci a potom…“

„Stalo, Gabrielo. Samozřejmě, že stalo. Ale většinu svých neurotických problémů můžeme sami ovlivnit. A postupně na nich pracovat.“

„Říkám vám, že je to jednoduchá víra, pane doktore. Už jsem pracovala dost. Kromě toho…oni se mě skutečně chtějí zbavit.“

„Kdo?“

„Zatím nebudu mluvit konkrétně. Věříte mi?“

„Ne.“

„Vidíte. A já bych měla? Proč? Protože jste doktor?“

„Ano. A protože jste ke mně přišla s problémem. A já jsem tu od toho, abych ho s vámi řešil.“

„Tak ho řešte! Chtěla bych, abyste mi věřil. Líbím se vám?“

„Gabrielo…v mém věku…“

„Trochu ano, myslím. Všimla jsem si, jak se na mě díváte. Pomůžete mi?“

„Pomohu vám zbavit se vašich problémů.“

„Přesně to potřebuju, pane doktore. Pomozte mi zmizet. Později můžeme probrat i moje strachy a neurózy.“

Snažil jsem se být klidný. Ale Gabrielina jistota byla korumpující.

„Co vaše rodina?“

„Nemám rodinu.“

„Zaměstnání?“

„Jedna ztracená učitelka naše školství nerozvrátí. Každý je nahraditelný.“

Najednou vypadala unaveně. Zbytečně. Paradoxně právě v tu chvíli mě na ní něco zaujalo…prchavý úsměv, možná. Náznak ironické nevážnosti. Působila nevyrovnaně, ale nějaká pevná pružinka to zvláštní seskupení emocí, strachů a nejistot držela pohromadě.

„Dobře. Přijďte za týden, a pokud budete stále trvat na zmizení, promluvíme si.“

„Možná bude pozdě, pane doktore.“

Usmál jsem se jejím přízrakům, ale Gabriela odešla přesvědčivě. Zůstala mi po ní v místnosti příjemná vůně. A vzpomínka na výrazné, zářivé oči. Smutné i výsměšné.

A trochu vyděšené.

Léta dělám tuhle práci, troufám si věřit, že poměrně dobře. Neříkám lidem pravdu příliš obnaženě, netrápím je alibistickým sdělováním domnělých diagnóz. Nemám v rukávu zásobu zaručených pravd a receptů na zázračné uzdravení.

Jen si s nimi povídám.

Pořád ještě mě to baví. Pomáhat. Ještě si připadám potřebný. A dokud mě tenhle pocit neopustí, chci pracovat...

Dodnes ji vidím před sebou. Přišla za mnou do ordinace pozdě odpoledne, vlasy rozcuchané, oči zarudlé od pláče. Prosila mě o rozhovor. Bylo pár dnů do Vánoc, spěchal jsem domů a té vyděšené ženské dal termín po novém roce.

Možná, kdybych si ji byl lépe prohlédl. Známá tvář bez vrstvy líčidel vypadala docela obyčejně. Kdybych byl lépe poslouchal její zmatené, přerývané kousky vět. Možná ji popularita mohla tenkrát zachránit.

Možná. Kdybych byl tehdy v té uplakané a neupravené trosce rozpoznal známou herečku, byl bych ji pravděpodobně poslal ke kolegovi na kliniku. Slavní mají svá privilegia. O kterých se neznámým a bezejmenným ani nesní.

Jenže já jsem ji nepoznal.

A teď za mnou přišla Gabriela. Tolik jiná. A tolik potřebná. Něčím se jí podobala. Věděl jsem, že týden, který nás od sebe dělí, prožiju v neklidu a nervozitě.

Ale musím ji naučit trpělivosti. A důvěře.

Nemám jinou cestu.