Adventní

Tak ještě něco málo z literatury, když jsem k narozeninám a Mikuláši dostala tak zábavnou polemiku. Máme advent, připravujeme se na narození Ježíška. A moje hrdinka Tereza právě zkouší Vánoční hru... 

Z kapitoly Jak se nám v Trnové nenarodila Vánoční hra:

Moje vlastní vánoční hra začala kdysi dávno v Nábřežní Jen s tím rozdílem, že se můj Gabriel neobjevil před početím, ale po něm. A místo Josefa mě dvakrát doprovázel až do Betléma.

Mariin příběh je dojemný i kvůli jasným náznakům předmanželské krize uvnitř budoucí Svaté rodiny. Tesařskému pruďasovi Josefovi stačilo málo, aby neuvěřil Gabrielovi a z Marie se stala nejznámější samoživitelka starověku.

 A že jich tedy bylo. Jen kolik levobočků vyrobil takový Zeus, jednou jako býk, jindy jako zlatý déšť. Opuštěné matky ze starých příběhů většinou zázračně přežily a poslaly do světa neohroženého hrdinu. Vymodleného ochránce slabých a utlačovaných.

Těhotná Marie by však bez Josefa hanbě neušla a věděla to. Stejně jako to věděly všechny ty Markétky, Viktorky a Frídy, které svého Josefa neměly a ze strachu provedly něco, co si nikdy nedokázaly odpustit.

 Ze mě se stala samoživitelka s dvěma dětmi až po třech porodech.

I moje děti mají dva otce. Biologického a toho, který mě dvakrát devět měsíců doprovázel na cestě vyšlapané miliony Marií…

Daniel hraje Čerta, Josef Josefa. Marii jsem svěřila Alžbětce, možná jsem tušila, že do maminkovské role spokojeně vklouzne jako první ze Třídy. Gabriela dokonale zvládá Loretka....

 Zatím roj rozjívených andělíčků spolu s Gabrielem zdraví budoucí bohorodičku:

               „Zdrávas, Maria, plná milosti

               Tobě Bůh vzkázal z výsosti

               neb tě vyvolil nad jiné

               dal požehnání předivné.“

Marie nechápe. Potřebuje nacpat prádlo do pračky, umýt okna a uvařit večeři. Gabrielovi dojde trpělivost:

„Marie! Vzhledem k tvé všestranné dokonalosti, dobrému srdci, pracovitosti, pevnému charakteru a dalším bohulibým vlastnostem jsi byla vybrána za matku Božího syna. Narodí se ti přesně za devět měsíců. Nemusíš se ničeho bát! Lidé tomu budou říkat zázrak.“

 „Stop!“ křičím režisérsky. „Loretko, energičtěji si ji zpracujte. Posadit, nařídit. Jinak uteče věšet prádlo. Alžbětko, větší údiv. Andělíčci…“

 Andělíčky oblíknu jako družičky. Pastelové šatičky a bílé růžičky do vlasů. 

„Andělíčci, máte být sladké jak cukrkandl. Každá řekne jeden verš, jako by nám podávala medový bonbón ve stříbrném celofánu.“

 „Připadám si jak idiot,“ zaskuhrá Týna.

 „Ne idiot. Andělíček,“ zasyčí Rézinka. „Paní profesorka má trochu úchylný sklony.“

 „Co je úchylnýho na andělíčcích?“ vybafnu podrážděně.

 „Všechno,“ odsekne Markétka, už v primě obdařená notnou dávkou kritického sarkasmu a žulovou nepoddajností. „Odpustíme vám to jen proto, že jde o vánoční hru!“

 „Pojďme zkoušet,“ šeptne Alžbětka. „Nebo se nám ten Ježíšek nikdy nenarodí.“...

 Přicházejí dva hlavní záporáci a škůdci. 

Herodes se za pomoci Čerta každý rok znovu snaží zabránit Kristovu narození. Zlikvidovat Vánoce. A pokaždé to projede. Když strojíme vánoční stromek a pouštíme koledy, Herodes začíná trpět. A když do Betléma doputují tři králové, Herodes se plazí za Čertem zpátky do Pekla.

 Vánoční hry se vždycky hrají tady a teď, jsou přece i o nás. O našich snech, drobných selháních i té věčné naději, kterou nám každý rok přinese betlémská hvězda.

 A čert je taky pořád stejný. Jeho nejsilnější zbraní je strach.

Fakt jsme se na tu hru těšili. I na Ježíškovo narození v Trnové. Jenže král Herodes už vyslal posly po celém království a čert svědomitě plnil všechna jeho přání.

A my jsme nemohli vědět, že tentokrát jim jejich ďábelská akce vyjde.