17. listopad, naše nová vládní krize a revoluční džinové

K 17. listopadu si píšu článek téměř každý rok. Ráda na tu dobu vzpomínám, ráda o ní vyprávím studentům. Oba 17. listopady byly střetem svobody a dvou mocných totalit - nacismu a komunismu. Demokracie je systém velmi  zranitelný...

Když večer 17. listopadu 1989 došel průvod s transparenty na Národní třídu, do poslední chvíle jsme nevěřili, že policie zasáhne – vždyť podle kalendáře měli studenti oficiální svátek. A když potom začali štěkat psi a dopadat obušky, netušili jsme, jak se k tomu postaví naši rodiče a veřejnost. Události následovaly rychle a nekompromisně – společnost byla sjednocená, věděla, co už dál nechce snášet. Právě ten pocit jednoty, který provázel všechny demonstrace v průběhu listopadu i prosince 1989, přispěl k rychlému a bezbolestnému pádu režimu, který byl od počátku nedemokratický a dospěl k vlastnímu rozpadu.

Sjednocená společnost nebo alespoň společnost, jejíž viditelná většina měla stejné priority, byla logickým důsledkem čtyřicetileté ideologické masáže, které v závěru nevěřili už ani její propagátoři. Něžná sametová okouzlila celý svět, stáli jsme na počátku nové budoucnosti a znovu, jako už tolikrát, věřili v lepší zítřky. Ošidná víra, pozitivní období.

Devětadvacet let po pádu komunismu tu máme společnost názorově velmi rozdělenou. Je to přirozená daň za demokracii. Názorová pluralita a konfrontace zdravému organismu prospívají, každý by měl mít právo myslet a říkat si, co chce, patent na pravdu nemá žádný z nás. Pokud se však společnost štěpí na dva nesmiřitelné tábory, její zdraví může být ohroženo prakticky čímkoli.

Blíží se každoroční oslavy 17. listopadu, svátku demokracie a svobody. Jistě budou poznamenány vládní krizí, která přišla nečekaně a jejíž vyústění nelze předvídat. Chci věřit, že se v takové situaci budou lídři stran chovat příčetně a nepřenesou kauzu premiérova syna, která musí být řádně prošetřena, do ulic měst. Načasování i problém tomu přímo vybízejí – vždyť 17. listopad byl i o vztahu rodičů a dětí.  A emoce, které před lety rozhýbaly sametové, mohou i dnes působit pozitivně, ale mohou být také nepříjemně zneužity.

Naše společnost není názorově jednotná jako v roce 1989, kdy se papaláši po čtyřiceti letech sami vzdali volantu dějin a nevolený parlament zvolil prezidentem Václava Havla. Pokus iniciovat novou „sametovou“ se může zvrhnout v nesametový a velmi nepříjemný mejdan. Máme demokracii a ústavní mechanismy na řešení krizí -  revoluční džinové všech barev nechť zůstanou 17. listopadu spát.

Psáno pro MF DNES, 16. 11. 2018

• NEVERMORE
• https://valikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=303902