Župana. Žumpa.

Někdo v tuto dobu pálí adventní věnce, jinej dopejká 17. druh vánočního cukroví, další shání dárky. Moje matka se prohrabuje v žumpě.

Ranní čaj s medem a citrónem zaparkoval v hrnku na stole, já otevřel notebook, abych začal pracovat na textech vánoční zakázky, Stella se v koši vyvalovala na polštáři nacpanym pravym peřím (prostě jí dopřávám) a jinovatka na keřích za oknama si pohrávala s mojí psychikou.

A pak zazvonil mobil.

"Mám pro tebe krásnej příběh", zahlaholila matka, "ale počkej, vemu si županu, je tu zima jako v morně.", oznámila krátce.

"Županu?", zalíbilo se mi pronesené slovo, které jsem neznal, ale které jasně připomínalo župan. 

"No, županu. Mně se nelíbí si na sebe oblíkat župan. Zní mi to maďarsky, a hlavně mužsky."

"Říkáš županu župana? Jak to, že jsem to nevěděl?", tápal jsem.

"Ty toho ještě nevíš. Musíš si na mě udělat víc času, abych ti ještě všechno stihla říct.", odpověděla jednoduše s malou výčitkou v obsahu sdělení.

"A to je ten příběh? O princezně Županě?", zasmál jsem se do telefonu a upil čaje s medem.

"Kdepak chlapče, mám pro tebe jinej příběh. Včera odpoledne jsme se se Zdenkou zastavili u ní na zahradě u žumpy."

"No, začíná to pěkně. Takový zastaveníčko u adventní žumpy, to má štýl, ti povim.", těšil jsem se na pokračování.

"No jo, jenže v týhle žumpě byl ukrytej poklad. Vánoční poklad.", pronesla tajemně jako Eliška Balzerová, když v seriálu "Nemocnice na kraji města" poslouchala u Gregoryho Bacha a slovně reagovala na nabídku lásky svého kolegy ze špitálu.

"Vánoční poklad...", vyjelo mi z pusy okouzleně a s napětím.

"Přesně tak. Von totiž Zdence v létě při vyndavání žumpy sklouznul z ruky zlatej náramek, nějak se jí rozjelo zapínání a šup, zlato padlo do hoven.", řekla už trochu nekouzelně, ale po pravdě to, co se v létě u žumpy na sousední zahradě událo.

"A vona ho v létě nevylovila?", pátral jsem.

"Zkoušela to, ale nevyšlo to. No, víš, vono to nejde moc dlouho vydržet lovit v žumpě zlato. Na to musí mít člověk náturu, nebo bejt strašně lakomej."

"Lakomej?", nestačil jsem se divit.

"No. Hodně lakomej. Tak lakomej a hrabivej, že neváháš do žumpy vlízt a rukama v těch sračkách hledat ztracenou věc. A to Zdenka neni. Hrabivá určitě ne a náturu na přehrabování se v tom taky nemá."

"A kde je ten příběh?", chtěl jsem se dostat k tomu, co tak miluju.

"No právě... Tak jsme tak chodili po tý zahradě, jinovatka nám křupala pod nohama a já měla v ruce ramínko na šaty."

"Ty se v prosinci chodíš procházet po zahradě s ramínkem na šaty v ruce? Eště řekni, že v županě a fakt bysme měli přemejšlet o psychologický poradně...", pronesl jsem varovně.

"Ale prd. Ramínko jsem našla u cesty, když jsem si vyrazili na procházku. A víš jaká jsem shánčlivá, tak jsem si ho vzala s sebou.

"No a dál? Ten příběh chci. To, že jsi stála se Zdenkou s ramínkem v ruce nad žumpou s pokladem je docela dobrej začátek. Pokračuj!", přímo jsem zavelel. Jak jde o příběhy, jsem nekompromisní.

"No a jak jsme tak šli kolem žumpy, Zdenka řekla: furt tam je. A myslela ten náramek, víš?", zeptala se matka pro jistotu, jestli pořád ještě ten její příběh stíhám.

"No to se mi ulevilo, že náramek, že ne Milan třeba.", odlehčil jsem napětí příběhu zlatého náramku ztraceného mezi hovny.

"Ty si vůl.", zasmála se máma a pokračovala. "No a jak jsem měla v ruce to ramínko, tak mě napadlo, že když je ten kouzelnej čas vánoc, že se dějou zázraky a že bysme třeba mohli ten náramek vylovit."

"Kecáš!"

"Jak to mluvíš s maminkou?!!!", zahartusila Zorina.

"Promiň, už mlčim. Ale jsem zvědavej.", přiznal jsem.

"A tak jsem zašli do kůlny, tam jsme našli kus drátu a izolepu, já jsem z ramínka vyrvala ten háček, kterej jsme přimontovali k násadě od hrábí, co stála opřená v rohu a vydali jsme se k žumpě."

Představa dvou žen, jdoucích v prosincových Krušných horách k žumpě s tyčí s přimontovanym háčkem od ramínka mi udělala dobře. Kor když jednou z těch Amazonek byla moje máma.

"Odklopila jsem víko a přestala dejchat, ale jak jsem po chvíli zjistila, že v zimě se nad otevřenou žumpou může docela normálně dejchat nosem, protože díky tomu mrazu ty sračky vůbec nesmrděj.

"A...?", nechtěl jsem příliš rušit tok vyprávění mojí Zorky.

"No a pak jsem Zdence řekla, že si to musí moc přát a že je dobrá doba na to, aby se přání splnily a vona začala rejdit tim klackem s háčkem na konci v žumpě."

"Jako že ten háček z ramínka nabere náhodou ten v létě ztracenej náramek?", hledal jsem v příběhu další pokračování.

"No.", odpověděla prostě máma. "Stála jsem u ní a pořád jí opakovala, že si to musí moc přát, opravdu přát, jinak že najde hovno.", nepoeticky vánočně specifikovala matka možnosti výlovu náramku z prosincového skladu výkalů.

"A vona ti věřila?", zeptal jsem se nevěřícně.

"Hochu, vona chce zpátky ten svůj náramek hlavně. A když něco fakt chceš, tak věříš čemukoliv.", podotkla zkušeně.

"A...?", netrpělivost mě svědila po celym těle.

"Píglovala tou násadou - ponořenou vevnitř - po celý žumpě. Zajížděla nejdřív do rohů a pak jsme se soustředili na prostor mezi nima.", rozpovídala se matka skoro odborně.

"A...?", chtěl jsem vědět. Přál jsem si to stejně, jako si Zdenka přála z hoven vylovit zlato.

"No a asi po deseti minutách řekla: počkej, něco tam vrže."

"Jako že v žumpě něco vrže?", loknul jsem si čaje, polknul a čekal.

"Ne, na nebi, ty vole, když jsme jezdili klackem v žumpě, tak v žumpě, přece. To dá rozum, ne?"

"Takže ho fakt na tý tyči vytáhla?", netrpělivost dosáhla svých mezí. Nemusel jsem být už napínán dalším popisem. Chtěl jsem jen vědět, jestli k tomu fakt došlo.

"Představ si, vytáhla! Na tom mym háčku z ramínka se po vytažení tyče ven blejskal náramek.", řekla klidně máma a vydechla si tu toho zhluboka a s uspokojením. "No, von se teda moc neblejskal, že jo...", dodala.

Stella se převalila na polštáři v koši a natáhla přední tlapy před sebe, aby si užila trochu toho ranního stretchingu.

"Tak to je krásnej příběh, Zorino. Kouzelnej, i když tak trochu o hovnech, co si budeme nalhávat.", tetelil jsem se díky příběhu o žumpě s pokladem na jejím dně.

"No...a to je všechno." řekla na to máma a zase se tak klasicky rychle rozloučila: "Něco pořádnýho dneska udělej a čau." Mobil zmlknul.

Větve na keřích pokryté jinovatkou zářily za oknama pod ranním zimním sluncem jako trnová koruna Ježíše Krista.

Dolil jsem si z konvice čaj s medem a začal psát text zakázky.

Mobil zazvonil znovu.

"Hele,", začala máma opatrně, "vona ten náramek nenašla, ale mohla ho najít. Jen si to asi málo přála. Když si lidi přejou málo, najdou hovno."