Kdyby byla alespoň na pár chvil paní Zubatá bezzubá, mohla by opřít kosu o nejbližší roh domu a dát si na chvíli béne...
Rána jsou u nás teď řezavá jako břit žiletky. Nebe je jako šmolka a už rozkvetlý narcisy polehávaj po zmrzlý trávě trávě coby oběti mrazu.
S rouškou přes hubu ale prd poznáte, jestli se vám páří od pusy. Jediný, co je zapařený jsou brejle. Zkoušel jsem různý vychytávky, ale mlžej furt. Mlžej, mrchy jedny, a člověk různě štimuje ksicht, aby viděl, kam šlape. Do auta se ale dá dojít celkem bezpečně. V něm roušku dolů, odpařit skla, nastartovat a vyjet.
---
Zaparkoval jsem před naším kvelbem,kde před vchodem postávaly tři kachny...
Dámy kvůli mrazíkům vytáhly ze šatníků teplé tlusté zimní bundy a přes obličeje měly natažené plátěné roušky, ve kterých vypadaly jako zmíněné kačenky.
Stály v hloučku a přes plátýnka něco hudlaly.
"Dobrý den.", pozdravil jsem radostně nahlas a celkem nezodpovědně jsem rukou bez rukavice čapnul za madlo dveří a ty otevřel pro vstoupení do krámu.
"No...dobrý...", zabublala přes roušku jedna z kačenek.
"Dyť je krásně a bude ještě líp, dámy!", zabublal jsem přes roušku já a nechal krám, aby spolknul moje tělo.
Trojboj "housky/mlíko/noviny" jsem zvládl za pár minut, poděkoval jsem Haničce kachničce s krásnou černou rouškou přes pusu za obsluhu a zase jsem z krámu vypad ven.
Tři kachny pořád v houfu něco řešily.
Plné igelitky volně visely zavěšené do dlaní kolem kolen a lýtek kachniček. Roušky se v diskuzi v hloučku téměř dotýkaly. Kachničky hartusily. Žádnej smích, kterej jde jindy našim ženskejm před kvelbem od pusy.
"Pote sem.", zahuhlala na mě přes textil jedna z kachen a ostatní dvě ztichly.
"Jsem tu.", zrušil jsem plánovanou cestu do auta a přidal se k hejnu.
"Vy si nedáte pokoj, co? Vy se budete pořád smát a dělat si šprťouchlata, i když kolem lítá Zubatá, co?", huhlala do mě kachna a ostatní dvě přikyvovaly.
"Přesně tak! Smát se nemusíme, ale můžeme, ne?", přitakal jsem.
"Vemve uy fe fmejte, aue uidi umivaj.", zahučela rouška, která dosud mlčela.
"Cože?", zvedl jsem obočí, protože jsem nerozuměl, tomu, co mi rouška sdělovala.
"Vona doma Pavlínka zapomněla zuby.", vysvětlila indispozici jedné z kachen její kamarádka z hejna. "Vidět to nejni, ale nesmí mluvit.", smála se přitom. "Řiká, že se smějete, když umíraj lidi."
"Já se směju furt, dyť to víte. A ani covid můj smích nezastaví. To by byl můj konec.", odpovídám paní Bezzubé v době, kdy Zubatá lítá po světě a skoro nestačí dobrusovat kosu. "A rád bych rozesmál i vás, když tu tak stojíte a žádnej smích se nekoná."
Kačenky se lehce zavrtěly a koukly jedna na druhou.
Jedna zubatá se pak na mě podívala a řekla: "Leda byste nám zatancoval.", mrkla pak na své kamarádky.
... nejsem zdatný tanečník, ba jsem až hrozný tanečník, ale výzva je výzva!
"Tak moment....", požádal jsem kačenky o chvilku strpení, došel k autu, strčil do zapalování klíček, stáhnul okna a tašku s rohlíkama, novinama a mlíkem jsem hodil na sedadlo řidiče.
Do přehrávače jsem zasunul jedno z cedéček, co mám po ruce, když řídím, vylezl jsem z auta a chvíli počkal...
"Žal se odkládá, změna termínů, útěk ze stínů, to jsem zvlád...", spustil Jirka Korn svůj šlágr pěkně zhusta do ticha březnové návsi u našeho kvelbu a já ... se začal pohybovat.
Ne tancovat, jen pohybovat, dělat úkroky, mávat rukama a točit se kolem vlastní osy.
Tanec by tomu nemohl říct nikdo při smyslech, ale dělal jsem, co jsem mohl.
Kachny ztvrdly.
Ztichly.
Přestaly se hýbat.
"Žal se odkládá, pro můj nezájem, stojím před rájem a jsem rááááád", dal jsem si s Jirkou karaoke a vymrsk před kachnama pas de deux a možná i nějaký další baletní krok, o kterém nevím, protože tanečník nejsem.
Dědek tancoval před autem u vesnického krámu, aby udělal radost dvěma ženskejm v rouškách se zubama a jedný ženský, která doma zapomenutý zuby rouškou šikovně maskovala.
Dědek tancoval na návsi v promrzlym březnovym ránu, kdy nad světem lítá ve větší frekvenci zubatá a lidi se začínaj trochu bát.
A když dědkovi došel dech, (s rouškou přes se fakt hubu blbě tancuje, kor polenu jako jsem já!), dovlnil se k ovladači na přehrávači a Jirku vypnul.
Kachny se zavlnily - jakoby načechraly peří, upustily na chodník nákupní igelitky a dědkovi se smíchem pod rouškou zatleskaly.
"Vy jste fakt šílenej.", smála se pod rouškou ta s doma nezapomenutýma zubama.
"Přesně tak. Jsem šílenej. Jsem šíleně rád, že jsem vás, dámy, rozesmál. Tak si to držte v pod rouškou co nedýl a ahoj!", sed jsem do auta a volume šlo při odjezdu zase do plnejch - holky kachny se za autem otočily a mávaly a mávaly...
"...řek jsem jedem, bude bál, k čertu s jedem, žijme dááááál..." řval jsem na kachny, co jsem míjel, z otevřeného okýnka a pustil pak auto kopcem dolu a těšil se na křupavej rohlík a sklenici mlíka.
---
Rána jsou u nás teď řezavá jako břit žiletky. Nebe je jako šmolka a už rozkvetlý narcisy polehávaj po zmrzlý trávě trávě coby oběti mrazu. Někde se ale tančí...
