Zoubková víla? Víla??? Mrcha je to!

Zuby v našich pusách střídaly stráže a my dva se při tom střídání potkali. Zoubková víla, kupodivu, trajdala už zase někde jinde...

"Markůůů, Markůůů...", křičel na mě pinďa z vesnice, kterej už mě má za kamaráda a já sem za to moc rád. "Heléééé", poskakoval zatím kolem maminky v jarní bundičce a vítr se mu vřítil do vlásků a roztancoval je jako ty svůdný štramandy z Moulin Rouge.

Šli jsme tím ránem oba proti sobě, protože to tak mělo bejt.

Nedej Bože, abysme se minuli...těžko bysme se tak dostali k tomu, že víla Zoubková je pěkná mrcha.

"Podííííívej, co nemám!", hulákal na mě pinďa s pusou otevřenou jako úl, když ho včelaři před jarem chystaj pro svoje dělnice.

Hopkal směrem ke mně v botkách tak gumovejch, že jsem měl až pocit, že jsou to kouzelný skákací gumáky.

"Nemáš zub!", vykřikl jsem se stejnym šarmem, s jakym pinďa křičel na mě.

Maminka se pousmála a zůstala stát.

"Vypad mi v noci.", skočil ke mně prcek, objal mě za stehno, zvrátil hlavu dozadu a do plna otevřel úl.

"Týýýý jo!", jel jsem naši diskuzi v dětskejch rovinkách, "... a je v trapu. Asi ho už vytlačil ten další syčák, co ti za chvíli vleze do pusy a bude tam bydlet, dokud nevypadne."

"Už leze. Svrbí mi pusa.", odpověděl už s přivřenou bezzubkovou pusou pinďa.

"A co víla? Byla u toho?", položil jsem naschvál při této otázce hlavu lehce doleva, abych dodal dotazu patřičnou váhu.

Kluk se začal dívat dolu na svoje kouzelný skákací gumový botky a mlčel.

"No víla Zoubková, přece....", doplnil jsem a maminka si přešlápla z nohy na nohu a usmívala se na nás.

"Byla, přece.", promluvila najednou do klučicího ticha.

"A jóóóóó, přece. Byla a vzala mi ho z puuusy, víš."

"To je mrcha ta víla, co?", vyjelo ze mě dospěle, protože jsem v tu chvíli zapomněl na dětskou hru. Víla by přece neměla bejt mrchou...

Ale když krade zuby? Dětem? Není to odsouzeníhodné???

Kluk mlčel a maminka se nadechovala....

"Ale...", začal jsem s chutí bejt dalším povídáním pro prcka zajímavej, "víš, proč ta mrška malym dětem bere zoubky?", mrknul jsem přitom na maminku a pozastavil tak její nádech, který se proměnil v klidnější vydechnutí.

"Neviiiiim.", zvedl ke mně zase pinďa s velkou důvěrou obličej a čekal.

Stál tam pode mnou jako soška andělíčka, co postává po hrobech a kouká směrem nahoru k nebi, i když je mu jasný, že tu kamennou tíhu, ze které je udělán, do nebe nikdy nevynese.

"No...", začal jsem zase pomalu.

"... vona je sbírá do takovýho pytlíčku, ten pak odnese na tajný místo v lese, tam ty zuby vopucuje kopřivama a vodou ze studánky..."

Kluk ani nehles a mamince se to moje lhaní setsakra líbilo.

"...a pak je rozprostře na trávu, aby se usušily."

"Vona je sbírá?", zasek otázku do mého fantazírování pinďa.

"Počkej, neruš a poslouchej dál", zahrál jsem si zase na dospělýho.

"Hele, co sem ti řekla, že máš dělat, když mluví dospělej?", připomněla se s jedním ze základů výchovy pinďova maminka.

"...takže, ona ty zuby osuší, pak zapíská na srnky...", maminka se otočila, aby pinďa náhodou nezahlíd, jak se směje..." a voni ty srnky ty zoubky v tlamičkách rozemelou na prach."

"No to sem teda zvědavá", vzdala maminka hru na nesmích a zaburácela na cestě pod kaštany, jak se říká, přímo hurónsky.

"A ten prach pak vyplivnou?", rozjel smích maminky i pinďa.

"Přesně tak! Dej mi pět!" a nastavil jsem dlaň, o kterou za pár chvilek pleskla dost neobratně malá dlanička.

"A pak ten prach víla smíchá s rosou, protože z něj dělá nový zuby pro starý lidi, který o to svoje druhý už přišli a nový jim nenarostou. Víš? A rosa se do nich dává proto, aby se leskly a hlavně.... NEMUSEJ SE UŽ TAK MOC ČISTIT.", zakončil jsem celej ten příběh o mrše víle Zoubkový.

"Takže je hodná víla, protože po má há.", roztáh pinďa poslední slovo jako kvalitně rozžvejkaný Pedro.

"Přesně tak. Krade sice, ale pomáhá.", chtěl jsem zakončit celej ten diškuz, ale hlavní eso jsem měl pořád v rukávu. Vlastně - ve vlastní hubě.

A pinďa nezklamal.

"A jak to všechno víš?", zeptal se mě.

"Tak hele...", sednul jsem si k němu s velkou námahou na bobek a ukazováčkem pravé dlaně zvedl horní ret.

Minulej tejden jsem se zakous do zmrzlýho nanuku a ta MRCHA víla Zoubková byla SAMOZŘEJMĚ hned vedle mě, protože v nanuku zůstala viset dvojka v pravo nahoře. Celá. Jen zlomek z ní zůstal trčet z dásně.

"Jůůůůůůůůůůůůůůůů", zavískal pinďa, "takže byla i u tebe!"

"Přesně tak. A tak vim, že za tejden mi ten novej zub uplácá a možná v něm bude rozemletej i ten, co ti ho ukradla. Tak čau, já už musim jít pro rohlíky.", podal jsem pinďovi ruku, zapískal na Stellu a pozdravil maminku.

"...tak nashle, vílo.", pozdravila mě i ona.