Zora Isadora Duncan

... a když jsem si dneska ráno v novinách přečetla, že má přijít studená fronta a zase padat sníh, tak sem dala v obejváku na stranu obě křesla a nechala sem si na sobě jenom noční košilku."  

Takový ty chvíle, kdy se vaše mámy proměněj v blázny, ve víly, nebo v primabaleríny a pak vám o tom ještě začnou vyprávět...

"Cože si udělala? Dala jsi na stranu křesla a nechala sis na sobě jenom noční košilku?", nerozuměl jsem informaci, kterou mi máma dala v souvislosti s tím, že zase bude sněžit. "To je nějakej sudeťáckej rituál k zastavení sněžení?"

"Co to meleš? Jakej rituál? Potřebovala jsem prostor.", řekla Zorina jasně.

"Prostor k čemu?", pátral jsem, co to šlo.

"No k čemu... k tanci. Sem si potřebovala zatančit, protože mě ta zima už fakt sere."

Důvod "křesel na stranu" byl na světě. Máma je už votrávená z tý dlouhý zimy a potřebovala si zatančit. Úplně normální. Teda...u ní normální.

"A co sis dala? Cortéze?", dělal jsem mámě radost.

"Ne ne, hochu, nechala sem to náhodě. To je stejně nejlepší.", řekla, na chvíli se zarazila a dodala: "no, trochu sem to vošulila, protože jsem si v rádiu pustila nejdřív kántry a to se mi nechtělo poskakovat, páč víš proč tak po ránu, že jo....", řekla tajemně.

Ano, představa matky v noční košilce poskakující v obejváku v rytmu kántry byla děsivá. A vím proč!

"Takže?", poštouchnul jsem Zorinu.

"Takže na dalšim kanálu už byli šmidlibojs a to ti bylo krásný. Jako když v létě na chalupě peču rybízovej koláč a začne z něj vonět to máslo s cukrem. Víš jak...?", poskočil jí hlas až dojetím nad vzpomínkou na letní pečení rybízovejch koláčů u nás na chalupě.

"Vim. Přesně vim. Takže si tančila na vůni rybízovýho koláče s rozpejkajícím se máslem. Ty si neuvěřitelná!", vyjelo ze mě s velkou radostí.

"Ale houby na vůni. Ti řikám, hráli takoví ty šmidlibojs a bylo to takový hezký. No a já si po tom koberci tancovala, i sem popoběhla a ani mi nevadilo, že ještě nemám vyčištěný zuby."

Tak tohle přesně je moje máma. 

Když má zase přijít studená fronta, hodí na stranu křesla a klidně i s nevyčištěnejma zubama tancuje, jako když se v létě pečou koláče.

"No a pak se za mnou ozvalo: eště chvíli a odejdu, na vždy!", smála se máma do telefonu, "von tam celou tu dobu mýho tancování stál Jirka..."