Zmáčkneš mu hlavu a vyletí mu mozek

Za oknama obálky s objednávkama. Stromky svázané motouzem do kuželů. Rozpálený plechy. Dětský přání...

Někdo zaťukal na naše dveře.

Když jsem otevřel, stál za nima prcek ze sousedství a v rukách napřažených pod můj nos držel talířek se vzorkama pečení od jeho mámy.

"Tady sem tobě a Josefovi přines rohlíčky a košíčky, ale nesmíš to sníst hned, protože je to ještě teplý.", řekla jeho do široka otevřená pusa a já ho čap za ramínka a vtáhnul k nám domu.

"Pocem. Už jsi napsal Ježíškovi?", vyzvídal jsem a z talířku sebral první vanilkovej rohlíček, kterej voněl hříchem a lískovejma voříškama.

"Nejez to. Je to horký!", zapištěl Enzo, ale evidetně mu dělalo radost, že jsem porušil příkaz jeho maminky. Culil se na celou kuchyň a nervozně po ní poskakoval jako panák Pérák.

"Tak napsal, nebo ne?", lítaly mi při druhém dotazy z huby drobky vanilrohlíčku.

"Napsal.", řekl prcek rázně.

"No a?", zakuckal jsem se, protože čokoládová náplň v košíčku byla fakt ještě dost heiss.

Prcek se začal smát. 

"Tady si sedni", řekl jsem rázně, " a povídej. Chceš čaj?"

"Jakej máte?"

"Petrklíčovej s medem a citronem, chceš?"

"Petrklíčovej? To neznám."

"No to nemůžeš znát, mezuláne, protože ten je třeba udělat doma. Natrhat květy petrklíče, usušit a pak z něj udělat čaj. Chceš, nebo ne?"

"Jinej nemáš?", křenil se prcek při představě, že bude pít petrklíče.

"Nemám.", nalil jsem hrnek, "tady máš a neremcej.", podal jsem hrnek s čajem do jeho rukou. "Takže, o co sis napsal?", druhej rohliček zažil pohřeb v mojí hubě.

"Noooo, ", protahoval Enzo co to šlo, "o mobiiiiiiiiiiiiil a pak o takovýho toho panáčka, co mu zmáčkneš hlavu a vyletí mu voči a mozek. A to je všechno.", dořekla a usrk petrklíčů. "To je dobrý...", dodal spokojeně.

"Vyletí mu z hlavy mozek?", dělal jsem překvapenýho a do huby strčil druhej čokoládovej košíček.

"Nooooooooo, to je přece úžasný!", vyskočil Enzo ze sedu a došel k oknu, na kterém trůní květináč s rozkvetlým vánočním kaktusem.

"A ty ten mozek a voči pak sníš? Nebo je pohřbíš u nás na zahradě? Nebo co se s nima dělá po tom, když vyletěj z tý hlavy?", dělal jsem hloupýho, co to šlo.

"Nééééééééé, když tu ruku pustíš, tak se zase mozek i voči vrátěj zpátky. A zase zmáčkneš...", smál se Enzo tak nahlas, až se nám v kuchyni na stropě odloupávala omítka.

"No tak to je super!", začal jsem s malym prckem hrát jeho hru. "A co když mu zmáčkneš břicho? Posere se?" a šup, další rohlíček s vanilkou skončil v mym krku.

"Takový zatim nedělaj.", smál se Enzo eště víc, "ale kdyby ho dělali, tak bych ho chtěl taky. A kdyby byl ještě čůrací, tak super!", skákal snožmo po kuchyni Enzo, další moje nový nedítě a mně bylo s hubou plnou vanilky báječně.

"A co ještě divnýho bys chtěl k Vánocům?", zašátral jsem v jeho klučičí fantazii.

Stoup si k oknu, hlavu dal na stranu a chvíli přemejšlel.

"Aby v potoku plavaly karamely!", řekla najednou.

"A dál?", hecoval jsem ho a z talířku mizel jeden vzorek za druhym.

"Aby bylo moře u Lidic!", vyslovil další přání malej kluk.

"Jooooooo. Vo to si Ježochovi taky napíšu!", poskočil jsem na místě stejným způsobem jako Enzo.

"A o co ještě? O co ještě by sis napsal ty?", pištěl Enzo a běhal po kuchyni, jako by ho zasáh blesk radosti a štěstí.

"Eště aby měli čápi holiny. Červený!", vykřikl jsem jako malej kluk.

"A co eště?"

"Aby měly ženský tři prsa!", zařval jsem nahlas.

"Joooooooo. Tři prsa. To je, panečku, nápad!", řval zase Enzo. "A co eště?"

"Aby bylo na makovkách víc máku, než je normálně a řízky ať po ukousnutí zase dorostou!", pustil jsem fantazii na špacír zase já.

"A hrachová polívka ať navždy zmizí!", vykřičel do kuchyně malej prcek.

"A žákajda se změní v omalovánky!", šteloval jsem další možný vánoční přání.

"A......", přemejšlel chvíli Enzo, "aby psi začali mluvit a kočky taky a auto hasičský bych eště potřeboval."

Talířek se vzorkama cukroví byl prázdnej. Strčil jsem ho pod vodovodní kohoutek a přejel houbičkou na mytí.

"Pocem", řekl jsem prckovi, "támhle visí utěrka, tak si ten talířek utři a vrať se domu, žes cestou k nám zakop a spadlo ti to na zem, tak´s to musel vyhodit do popelnice a jdeš pro nový...", ponouknul jsem prcka.

"Fakt?", podíval se na mě a lišácky mrknul.

Hodil jsem po něm utěrku, která pomocí jeho rukou pošmajchlovala povrch talířku, vzal jsem Enza za ramínko a postrčil ho k dveřím o bytu. "Mazej."

Prcek odešel a já přiložil na vchodový dveře uši a slyšel, jak Enzo vymyšlenej příběh maže mámě do uší u dveří bytu odnaproti.

A pak... po pár minutách...ťuk ťuk na dveře.

Otevřu.

Za dveřma máma a prcek a nový talířek se vzorkama.

"Prosim tě", začala omluvně máma prcka, "von tu první várku vysypal, tak vám nesu ochutnat jinou. Ale nesnězte to hned. Je to ještě horký...."