Z nebe se sem nepotáhnu, abych to zkontrolovala...

Dneska jsem dostal mámin návod na to, jak by jednou mělo vypadat její parte. Matky maj sem tam i smysl pro humor...

Když jedete taxíkem z Prahy domu a nebydlíte na Dědině, ale na vopravdovský vesnici, máte cestou čas pozorovat lidi v autech jedoucích kolem vás, nebo zavolat mámě a pěkně si s ní popovídat...

"Ty mezuláne, došlo ti moje parte?"

Tohle od vlastní matky slyšet prostě nechcete, kór když s ní osobně o jejím parte mluvíte a z rádia v taxíku se líně line song forevrjank...

"Jaký parte?"

"Sem ti poslala moje parte. Poštou, protože ten intrnet nemám. Ty už máš opravený auto? Slyšim motor.", přeskočila Zorina z tématu jejího skonu k tématu skonu mojeho auta.

"Nemám. Jedu taxikem.", upřesnil jsem.

"Kam?", neztrácela Zorina ani vteřinu jejího života.

"Domu.", odpověděl jsem stejně hbitě. Úplná lasička...

"Až tam k vám? Do tý prdele? No ty si žiješ. Dyť to musí bejt za majlant.", vypustila Zorina z pusy slova plná odporu.

"Neboj mutr, platí to produkce.", uklidnil jsem shánčlivou matku.

"Na, Gott sein dank. Dyť jinak - co bys vydělal - bys dal za vození prdele v taxiku, člověče.", pochválila Zorina moji finanční gramotnost.

"Neodkláněj, mami. Co to parte?", tlačil jsem ji k prvotnímu tématu našeho hovoru.

"No...", začala zlehka. Tak zlehka, jak smrt někdy zaťuká na naše okna. "... sem si řikala, že ti udělám radost. Že ti to ulehčim takovym mustrem, abys pak k tomu všemu ještě nemusel řešit, co bych asi tak na parte chtěla mít, kdybych umřela náhle. Vlastně skonala - jak se to řiká a píše."

"No, to si hodná, že na mě myslíš. A co v něm, pro mě tak neznámýho, teda je?", pátral jsem.

"Chci mít barevnou fotku. Mojí samozřejmě. Žádný ty mrtvý holoubky a ratolesti černejch lístků. To by bylo k uzoufání smutný.", začala polehounku matka vyprávět o vlastním parte.

"Nějakej veršík?", zalovil jsem v paměti, protože jsem už drahnou dobu v ruce žádný parte nedržel, ale pamatuju si, že v jeho záhlaví nechaj lidi tisknout takový ty smutný básničky o tom, že odešla, ale v srdci zůstává.

"No to vůbec. Já si tam narichtovala recept na ten můj štrúdl.", překvapila Zorina.

"Ty budeš mít na parte recept na tvůj štrúdl?", překvapilo mě lehce stejně jako řidičku taxiku. Nešlo si ve zpětném zrcátku nevšimnout jejího pozvednutého obočí. Poslouchala...

"Přesně tak, chlapče. Necháš tam natisknout: "Umřela Zorina - pekařka báječnýho štrůdlu s rozinkama. A připrcneš tam ten recept. To by bylo, aby to lidi nedočetli do konce.", spravila mě mutr o fintě, jak učíst její parte až do úplnýho konce.

"Jenom "Zorina"? Příjmení tam nechceš?", přeptal jsem se pro jistotu.

"Co s příjmením?", ani na chvilku máma nezaváhala. "Celej život mě znaj jako Zorku a Zorinu, tak proč lidi mást nějakym příjmením? Copak to parte budeš posílat do Chrudimi?"

"Proč do Chrudimi? Máš tam nějakýho tajnýho amanta?", zalaškoval jsem.

"Ale prd. Jen tam mě zřejmě jako Zorinu neznaj. Tam by to bylo málo. Takže kdybys měl chuť moje parte poslat do Chrudimi, tak tam i s příjmením, prosim.", upřesnila Zorina požadavek na rozšíření jejího parte o informací stran příjmení - pro lidi z Chrudimi.

"Oukej. Takže tam bude: Zorina, pekařka a recept. Je to všechno?", zjišťoval jsem.

"Ta fotka přece! Barevná!!!! Ty si fakt už starej. Prd si pamatuješ!", rozčílila se máma.

"A datum?", zeptal jsem se neohrabaně. Kolem mě právě projíždělo auto obsazené na zadních sedadlech dětmi, které se tak trochu praly.

"Jaký datum? Narození?", znovu jsem mámu nechtěně překvapil.

"No ... narození ne, když jde o parte.", doplnil jsem.

"Jo myslíš smrti...", zajásala matka nad mojí jasnozřivostí.

"No, smrti. To se tam přece píše."

"Ale to já nevim. Na to jsem na tom parteti nechala místo, abys to jen doplnil, až se to stane. Hlavně tam, prosim tě, nepiš, v kolika letech sem umřela. To je takový unapetitlich."

"Proč?", projevil jsem opět svoji nedostatečnost.

"Proč? Ty si fakt marnej. Celej život chlapi věděj, že se věk ženskejch nikdy nediskutuje a jen ovdověj - pic kozu do vozu - a namastěj na parte svojí umřelý ženy, že   s k o n a l a   ve věku nedožitých 87 let. Takže žádnej věk. Jen den, kdy to na mě přišlo a fertik."

"No...", začal jsem zase na hlas uvažovat, "vono by bylo fakt echt trapný si věk, kor na parte, upravovat. To máš pravdu."

"No vidíš, jak si chytrej. Dobře sem tě vykojila.", pochválila matka dobu, kdy byla kojícně aktivní.

"A jakou barvou to chceš tisknout. Jak tě znám, černá to nebude."

Chvíli ticho.

"No vidíš. To jsem tam zapomněla dopsat. Ať je to žlutý. Jako slunečnice!", zaradovaly se slova v mámině puse.

"Takže: až umřeš, nechám žlutě vytisknout parte s receptem na tvuj štrúdl a tvojí barevnou fotkou a datem, kdy tu už nebudeš."

"Jak nebudu? Ty si drzej. Já tu přece budu furt. Minimálně v tý buchtě, ty holomku.", zadurdila se Zorina.

"No, votom žádná. Na tebe se zapomenout nedá.", udělal jsem mámě zase na chvíli radost.

"Jen se neboj. Já to zatim v plánu moc nemám. Ale jeden nikdy neví.", vysvětila Zorina. "To, že mě na krchov povezeš na valníčku našeho traktůrku jsme už dohodnutý. A teď už víš i to, jaký chci mít parte. Chutný."

"Jen co umřeš, mami, všechno zařídim tak, jak si přeješ."

"No to doufám. Z nebe se sem nepotáhnu, abych to zkontrolovala."