Vy asi nebudete moc empatickej, co...?

Některé příběhy přicházejí s něhou, jiné v kalupu a téměř přehlédnutelně a pak jsou tu příběhy s nožem v ruce a ohněm v puse.

Upřímně řečeno, znám lepší zábavu, než kroužit v sedum ráno 20 minut po Smíchově a lovit místo na zaparkování. Ale málo platný, modrý čáry válející se po povrchu vozovky se tu ještě nenarodily a tak každej dělá co umí. Já kroužím...a čekám.

Vykroužil jsem tak dneska asi pět kol a najednou....heureka, bílý světla na zaparkovanym autě signalizovaly, že se konečně jeden flek pro upíchnutí u Vltavy uvolní. Bylo na čase. Před odjezdem do Prahy jsem se totiž nevyčural.

Počkal jsem, auto odjelo a já najel.

No to sem si najel!

Na kraji chodníku před volným místem se zjevila lovkyně lebek! ... a mávala na mě.

Už? Už nastal můj čas? - prolítlo mi hlavou a Stella na zadních sedačkách strnula, napřímila uši a začala vrčet.

"Tady nemůžete stát.", zařvalo na mě to stvoření tak silně, že se ve vzduchu nad hladinou pokadili dva rackové přímo v letu.

I já měl namále...přes most je to domu pořád kus cesty.

Jel jsem dál. Odhodlaně. Vstříc smrti.

"Tady nemůžete parkovat. To je naše místo.", rozvinula lovkyně lebek svoji slovní zásobu a jednou nohou vstoupila výhružně do vozovky přímo před auto. 

"Kruci, asi je to místo pro invalidy.", napadlo mě a už jsem chtěl zařadit zpátečku a s omluvou vyjet.

Nikde kolem ale žádná modrá cedule a moje nohy skoro do kříže. Před autem lovkyně lebek a za mnou pes rozvrčenej jako kodiak. "Když teď vstanu, tak se pochčiju.", proletělo mi hlavou a s pomocí energie poslané všemi mnichy v Tibetu směrem ke mně, jsem zatáhnul ruční brzdu a vypnul motor.

V tu samou chvíli jsem měl na mém bočním skle nalepený obličej oné "ženy" tak těsně, že se okno díky výdechům z opravdu velkých nosních dírek začalo rosit.

"Vy ste hluchej???", řvala dáma přes sklo, mně se chtělo fakt strašně čůrat a Stella zaryla čumák do svého zadního bočního skla, naježila hřbet (jak jsem si všiml ve zpětném zrcátku) a začala vostře, na obličej přilepený k nám zvenku, štěkat.

Do prdele, kde sem se to ocit????!!!!

Lovkyně lebek mi kromě nabízených rozšířených nosních dírek nabídla i pohled na horní část těla - hrudníku... V lehké domácí zástěře - expedované na trh z Jitexu Písek někdy v roce 1974 - se chvěla ranním chladem dvě na volno umístěná neposlušná stará koťátka.

Musel jsem konat.

Uklidnil jsem psa, odepnul si bezpečnostní pás a vypnul jsem muziku.

Pak jsem vzal odhodlaně za kliku auta, lovkyně lebek zmlkla a poodstoupila a já vylez z auta.

"Vy jste fakt hluchej debil, asi", spustila na mě z jejího sotva metru šedesáti a hlavu měla přitom nahoru zvrácenou k mému obličeji a dlaní si chránila okolí očí, do kterých jí svítilo ranní slunce.

Zamknul jsem auto a udělal první krok ke stromku, které radnice Prahy 5 určitě nevysazovala proto, abych se u nich jednou Marek Valiček MUSEL vyčurat. Kdo to nábřeží na Smíchově u Palackého mostu zná, ví, že se nejedná o žádné stromy, ale STROMKY. Kmínky mají tak úzké, že by se za nimi lehce schovala, dej jí Panbu věčnou slávu, i Helena Růžičková.

Prošel jsem odhodlaně kolem lovkyně lebek, beze slov jsem jí minul a mířil ke kmínku.

"Kam jdete? Slyšíte? Kam jdete?", křičela za mnou stále stojící na kraji chodníku před mým autem lovkyně lebek.

"Jdu se vyčůrat.", odpověděl jsem prvními mými slovy po pravdě. Kmínek byl na dosah - zcela určitě na dočůrání. Že se kolem valej auta plný lidí, že někteří lidé chodí dokonce po tom samém chodníku, že z oken naproti pokukuje chlap a kouří při tom, že kanceláře v přízemí asi nejsou úplně prázdné, že...a další, že... mi byly úplně jedno. Řešil jsem život. Nebo přinejmenším hanbu z fleku v rozkroku.

"A kam?", zařvala v odpovědi lovkyně lebek.

"Sem", rozkročil jsem se, udělal pár úkonů, které jsem dostal do genů od matky přírody, upevnil jsem paty, přivřel oči a ... ráj! Ráj na Smíchově v 7 hodin ráno.

"No to snad neni možný!" zavyla lovkyně mocně a já ji mocně chápal. Taky bych tomu ještě před pár minutama nevěřil. Ale odpovídat dámě, byť převlečené za smrt, se při mém výkonu jaksi nepatřilo.

...a čural jsem fakt dlouho.

Stella v autě celou dobu, kdy jsem z něj odešel, štěkala na paní smrt tak intenzivně, že se zamlžily všechny okna v autě a auto vypadalo, jakoby štěkalo. Docela zábavnej moment v celý tý aktuální šlamastice.

Dočuráno. Knoflíky na poklopci zapnuty. Otočil jsem se čelem smrti.

"No...vy asi moc empatickej nebudete, že jo?", začala zvolna, i když stále se silnou naléhavostí v hlase. "Ale já to znám, já se jednou takhle posrala v Hlubočepích...a sem vocuď!"

Začal jsem se nahlas smát. Nahlas. V předklonu. V pokoře ke smrti. ...čekal jsem závěrečný ortel.

A ten mi seslalo samo květnové nebe ještě dřív, než jsem stačil lapnout dech.

Na ulici přibrzdila oktávka, velká žena řidička se přes sedadlo spolucestujícího naklonila k oknu a zařvala: "Mami, pojeď, táta drží místo přímo před barákem."

Lovkyně lebek odjela. A jak jsem si stačil všimnout, nová generace kurýrů smrti zdatně dorůstá...