Všechna ta "naše" Babiččina údolí

Když všechno plyne tak, jak plynout má, tak se i občasné hrboly na cestách přeskočí s určitým potěšením a jede se dál...

Nevím, jak u vás, ale u nás byly Velikonoce letos dost mokrý a výrazně studený.

Kluci lítali pod oknama s pomlázkama v prokřehlých rukách a hlavy jim obalovaly pletený lyžařský čepice. Holky kvůli zimě ani nevylézaly před dveře a pomlázky zimou křehly a při šupání se lámaly o ženský zadky.

Dobrej čas zalézt pod deku a zalistovat se do slov vybrané knížky.

Sáhnul jsem po Němcový. 

Do ruky se mi zatoulala knížka vázaná v modré měkké kůži, která je na dvou místech obalu, pod monogramem Němcové vymalovaným samým Cyrilem Boudou, propálená od cigarety. To by se Božena podivila.

Velikonoční grog voněl ze stolku u postele, chodidla se třela jedno o druhé krytá dekou a já se po létech vypravil do údolí. Babiččina údolí!

Údolí rozkvetlého žlutými upolíny a trávy vysoké tak, aby lechtala dětské pupíky při běhání v ní. Údolí, kterým se jako malý drobný hádek vine potok a kolem něj postávají jako plačky vrby, které si ještě nestačily splést proutky do slušivých copánků ozdobených barevnými pentlemi. Do údolí vonícího po mateřídoušce a spokojeně vrnícího díky neúnavným včelám. Do údolí bez asfaltu, jen se štěrkovými cestami, které promluví jakmile se jejich kamínků dotknou lidská chodidla.

Čím jsem byl ale ve stránkách knížky dále, tím více mě moje kroky v hlavě vedly z údolí u Ratibořic do "mého" babiččina údolí.

Drobné nachové květy ohníčku se střídají s bílýma terčema polních kopretin a blatouchů u potoka dole v zahradě. V zahradě, kde malé políčko slouží jako líheň červených jahod a z jiného trčí k nebi zelené listy ještě nehotové mrkve.

Nad hlavou, kam jen malej kluk dosáhne, bylo všude nebe. Modré jako hodně naředěný inkoust, s mrakama bílejma jako plajchované prádlo rozložené na trávě v zahradě pod domem.

Uprostřed prostěradel stojí bosa babička v propínací zástěře s čelenkou z froté, jakou kdysi nosil na hlavě na tenisových kurtech pan Borg.

Jednu ruku má v bok a ve druhé drží starou plechovou konev plnou ledové vody vytažené ze studně. Točí se kolem vlastní osy a průzračné čůrky kropí fusaky na peřiny a pošltáře a neminou ani pečlivě - přes pampelišky rozložená - prostěradla.

Mě, stojícího opodál na zelené trávě, prozradily červené trenýrky a bílý nátělník. 

"Neokouněj", uslyším najednou babičku Lídu, "a koukej mi přinýst další kýbl vody. Dneska to schne jedna radost."

A tak malej Marek, hrdej na to, že dostal úkol od milovaný babičky, zaběhne do kůlny, čapne do ruky zelenej plastovej kýbl s bílou lisovanou rukojetí (proč si zrovna tohle pamatuju????), doběhne k sudu, postaví se na špičky, přehne přes okraj a odraz svého obličeje na hladině vody rozbije jedním mohutným žuchnutím kýblu. Ten se potopí tak, že nad hladinu trčí jen bílá rukojeť a chvílema by se mohlo zdát, že jde o jeden z ohybů těla jinak ponořené lochnesky...

Vytáhnout plný kýbl vody ze sudu pod okapem je úkol pro Frištenského, ale Marek zatne zuby, postaví se na špičky, zformuje do útoku klučičí břišní sválky a při vytahování kýble poleje hrudníček obalený bílým tílkem do úplného mokra.

Babička postává opodál a vlastně se baví, jak je ta "její krev" ještě nešikovná.

Kýbl plný vody je čapnut do obou malých dlaní a spěšně odnášen směrem k paní, která si pod červencovým sluncem otírá zpocené čelo a s prázdnou konví čeká na další příděl vody k plajchování.

Hladina vody v kýblu při cupitání malýho kluka dolů zahradou tancuje jako kankánová frajle. Voda se přelévá ze strany na stranu a sem tam ochlýstne i lejtka, který zatím nevypadají vůbec chlapsky. Jsou to spíš taková naducaná jelítka.

"A teď tu vodu přelej do konve a dodělej to, jo?", vyzve babička vnuka a položí k jeho chodidlům plechový dávkovač vody pro bělení prádla.

Soustředěnost přelejvače vody se v té chvíli rovná soustředěnosti kosmonautů uvázaných v křeslech raketoplánu těsně před startem. Velký prostor kýblu v kontrastu s malým vchodem do konve budí oprávněné rozpaky ve snaze přelít vodu bez toho, aby cákla i vedle.

Po pár vteřinách je ale voda tam kde má být a zelený kýbl s bílou rukojetí Marek odkopne bosou nohou dál od bílých fleků, které je třeba pokropit.

"A teď vem tu konev do ruky jen za to ucho na boku a roztoč se.", poradí zkušená kropička novému adeptovi v umění plajchovat.

A Marek se roztočí jako kolotoč na vesnické pouti a první kapky vody dopadají na lajntuchy kolem něj.

Svět se točí, nohy jsou prokřehlé jako klásky trávy, když ještě udeří přízemní mrazíky a babička stojí opodál a usmívá se tak nějak spokojeně, protože si řiká, že ten kluk prostě nebude takový poleno, jak se dosud zdálo.

A Marek, omámenej pohybem a dávkováním vody do míst, kam má padat, přidává na obrátkách a točí se jako káča a vyrovnává stabilitu klučičího tělíčka, kterou narušuje klouzání chodidel po mokré trávě.

A pak konev odletí, zachumlá se do jednoho prostěradla, jako by se chtěla schovat a ten kluk v červených trenkách a s hlavou zamotanou kropením... upadne.

A babička, protože nebyla vůbec žádnej strašpytel a bojánek o vlastního vnuka, jen tak z povzdálí poznamená. "Pojď ke mně, ty kopýtko."

A kluk Marek se s ještě pořád zamotanou hlavou vrávoravě vydá k jejím rozpřaženým rukám a jeho obličej zapluje do břicha babičky a jeho krátké drobné ruce obejmou boky, které jsou plné a kulaté jako pecny právě upečeného chleba. Hřejí a voní stejně.

Nohy Marka přestávají studit, jeho hlava je něžně přivinuta babiččinými dlaněmi a lehounce tlačena do "babiččina údolí" kolem pupíku, nad kterým se netáhnou lesy, ale tyčej velký měkký prsa připomínající kopce v krajině kolem Labe, když vyjedete z Lovosic směrem na Ústí.

Moje babiččino údolí! Údolí jistoty, něhy, pohlavků, míchaných vajíček i rybízových koláčů. Moje údolí nadějí a nespravedlností. Moje prázdninové i všedně školní údolí. Moje babiččino údolí.

Takže. Až bude zase venku pod psa, udělejte si grog a z knihovny vytáhněte Babičku od Boženy Němcový. Může se stát, že vás slova ze stránek právě této knížky dostanou tam, kde jste už hodně dlouho nebyli - do vašeho babiččina údolí...