... von je to vlastně takovej afgánskej chrt po mrtvici

Omlouvám se Dalajlámovi, ale hlavně Ondřejovi Sekorovi. Už to prostě nedávám a prachsprostě ty mrchy vraždim...

Když se z bytu s výhledem na Vltavu a Hradčany přestěhujete do bytu s výhledem na vesnickou plovárnu, začne se váš život v mnohých ohledech měnit.

Například tepláky: v dřívějších dobách kostým určený pouze pro domácnost a to v jen tom opravdu nejbližším okruhu rodiny, která je už zvyklá na leccos. Tak takový tepláky vám nějakym dosud neobjevenym morfologickym postupem přirostou ke stehnum a najednou v nich stojíte před kasou místního koloniálu a vůbec vám to nepřijde blbý. (Píšu o standardních teplácích s vytahanejma kolenama a šmouhama od psích tlapek, v klasickém provedení nudně šedém. Nepíšu o teplácích za 3.000. Na takový blbosti nemám čas.)

A po teplácích třeba zvěř.

Do míst, kde jste se rozhodl žít, se kromě obligátního psa dostává i další zvěř. Minimálně arachnofobici by měli být před koupí bytu na venkově informování o určité nadstandardní možnosti ohrožení jejich psýché. Ale to je jen jedna z možností návštěv zvěře ve vašem domově za života na vsi.

Ne, že by mi kuchyní probíhali jeleni a ve vaně drandila vydra. Pár desítek mravenců denně úplně stačí...

"... a hřebíček jsi po lince rozházel?", zazněla první rada zkušené.

"Jasně. Nejdřív jsem linku posypal kypřícím práškem. Přijít k nám v tu chvíli milovník kokainu, měl by za to, že je konečně v ráji. Ale nefungovalo to.", objasnil jsem matce moje postupy v bránění distriktu proti mravencům, kteří se, bůhví proč, rozhodli bydlet spolu s náma. "Pak přišel na řadu hřebíček.", pokračoval jsem.

"...no a?". Dala za "a" Zorina jasnej otazník s ještě jasnější tečkou za něj.

"No...začal jsem si broukat koledy a chvílema jsem u toho měl pocit, že mravenci běhající mezi hřebíčkama mi k tomu dělali sbory.", vyjasnil jsem mámě situaci kolem pověry o tom, že hřebíček mravence zažene hodně daleko.

"No jo, kurvy jedny, už sou odolný. Co domeček?", reagovala Zorina.

"Domeček?"

"No, domeček, proti mravencum. Taková vlastně plynová komora.", upřesnila jemně matka.

"Jo tohle. Tak to už jsme tu taky měli. Při otvíračce sukces, chcíplo jich celkem dost. Ale pak si na to taky zvykli, nebo se komůrka sdostatek proluftovala, a ty mrchy mrštný na její střeše tancovaly lambádu."

"Prosimtě. Dyť blbě vidíš. Lambádu, jo? Co když to byl čárlston?", nedala se matka přebít mým chabým pokusem o humor. "A je jich hodně?"

"No...", hledal jsem slova, abych přesně popsal pocit, který poslední dny prožívám každé ráno, když přijdu do kuchyně. Vypíglované kuchyně, že by se za ní nestyděla ani Zorina a bez jedinýho drobku na jejím povrchu, na kterym by si ty kurvy zrzavý mohly pochutnat.

"Co no? Tak je jich hodně, nebo ne?", jela máma otázku v tom nejčistším stylu její celoživotní filozofie. Selskej rozum sice nikdy nepochopil pravidla ofsajdu, ale jak sama Zorina dokazuje - krásně přežít se dá i s touhle nevědomostí.

"Je jich dost. Když nad tou linkou ráno stojim, nasadim si brejle a rozsvítim ty světýlka všechny, tak je mi jasný, že přes noc nacvičili novou spartakiadni sestavu a jak rozsvítim ty světla, tak myslej, že vyšlo slunce a jedou. To sem v životě neviděl. Normálně cvičej v šicích, choděj po linkách, který já nevidim a vytvářej svym pochodem na lince pravidelný obrazce."

Ticho nebylo ani chvilinku po mym poslednim slově.

"Tak pak jedině mravenečník.", řekla rázně Zorina a otevřela v mym fantasmagorickym světě další místnost. Místnost s nápisem - "výběh pro Markova mravenčeníka".

"A to neni blbej nápad.", rozjel jsem nabídnutej příběh.

"No samozřejmě. Dyť sem ho řekla já!", bránila Zorina řešení, na které přišla v rámci přednášky o spartakiádním cvičení mravenců na naší kuchyňské lince.

"Žrádlo mít bude. Nemusíš teda kupovat žádný konzervy a vařit rejži jako tý mrše černý (tím myslí Stellu. mluví o ní tak, ale já vim, že jí má taky ráda.). Přibude jen jeden koš s pelechem na víc. Vodítka a vobojky už máš a mravenečník, to je vlastně takovej afgánskej chrt po mrtvici. To buď rád, v tvym věku a při tvý lenosti, že jde o ochrnutýho afgánskýho chrta."

A hle. Řešení vedoucí k likvidaci mravenců v naší kuchyni se začalo rýsovat.

"No jo, vlastně, von by to totiž klidně i moh bejt takovej zvláštní čokl, Zorino, to máš recht.". 

Tu představu jsem si okamžitě zamiloval. 

Jdete po ulici, kde díky tomu, že v Česku lidi zvířata opravdu milujou a měli by milovat dál, tak díky tomu na ulicích potkáváte denně tolik psů a někdy i koček, že by se mezi všema těma rasama a mixama jeden zchromlej afgánskej chrt docela ztratil. Ale ty možnosti s ním...

"...můžu se zeptat, co je to za rasu?". Tuhle otázku zná každej, koho životem provázej čoklíci z různejch divokej psích mejdanů. Na Stellu se mě ptali opravdu často... Vymyslel jsem pro ní rasu Komodský terirér. Myslím, že v mnoha, hlavně paniččích hlavách, se tato rasa uspokojivě usadila. Takže teď bych jen suše odpověděl: "tohle?" a ukázal bych na zvíře na obojku u mých nohou, "to je mravenečník, pani, viď, Ferdo?" a kdybych měl štěstí, možná bych se při podrbání jeho hlavy i netrefil na jeho ocas. To vim, že se u mravenečníku blbě odhaduje.

"No, takže bys měl něco extra a navíc by tě to zbavilo problému, kterej nevyřešil ani hřebíček.", ťukla Zorina doslova hřebíček na hlavičku.

"A co ta vlna z něj? Ta by se taky mohla zpeněžit. Třeba ta tvoje kamarádka Navařilová, jak plete ty šály, by měla vlnu z mravenečníka, ty vole...na to nezapomeň. A ten se bude stříhat tak dvakrát do sezóny bych si tipla."

Říkala to tak přesvědčivě, že jsem už začal na netu lovit přes google hesla typu "osvojení mravenečníka", "mravenečník domácí" a smál jsem se u toho tak nahlas a tak kolem břicha bolavě, jak už dlouho ne.

"no co se směješ, vole, ti řikám - m r a v e n e č n í k!", a začala se smát i Zorina. "A pojmenuj ho Sekora. Ať to zní víc japonsky. To se ty mravenci poserou strachy, jen ho uviděj. Tak čau."

www.mravenecnikdomu.cz