Volizování

Je až s podivem, jak bylo volizování v době mého opravdu malého dětství běžné. Pojďte si se mnou vzpomenout na pár takových  v o l i z o v á n í... Zní to možná lascivně, ale...

Mezi prvními slovy, která můj mozek zalistoval navždy, je slovo "volizování" a všechny jeho možné ekvivalenty.

"Nevolizuj se.", zasyčela na mě často u stolu Zorina a moje nohy, které tenkrát ještě nedosáhly při sezení na židli na zem, se nervozitou rozkmitaly jako nohy Věry Čáslavské, když v Mexiku proskakovala mezi bradlama a my to napodobovaly na kandelábru před jídelnou v mateřské školce.

"Co se volizuješ?", zaslechl jsem jindy, nejčastěji v zimě, když jsme s mámou čekali na autobus a ona se rozpovídala s lidma a mně nudle z nosu pokorně přejela horní ret a následně do otevřený pusy, protože tou jsem musel dejchat, když jsem měl přece nos plnej nudlí! A první reakce matky poté, když jsem tu hnusnou nudli musel spolknout? "Co se volizuješ?" ... jako kdybych místo nudle spokl indiánka...!

Po tomto velmi dětské období nastává nová éra "volizace". Už jsem rozumbrada, u stolu na mě Zorina přestala syčet, rozkoukávám se po světě s bázlivostí školáka základky s pár mincema v kapse. V kapse džín ušitých z plátna na leštění fotek. Kdo pamatuje - ví, jaká dřina byla tyhle džíny oblíct a jaký trápení je bylo v létě nosit. Ale frajeřina je frajeřina. 

Takže s mincema v kapsách nenositelnejch kalhot vpád do cukrárny a za jednu kačku koupit takový to dlouhý kyselý duhový v celofánu zabalený lízo. Celá parta. Každej jedno. A pak alou ven, do parku na lavičky a uspořádat závod v lízání. 

Všichni naráz museli při startu stáhnout z tyčky celofán. Šlo to, kurva, ztuha! A pak šup s lízem do pusy, sevřít rty a oběma dlaněma na spodku tyčky vrtět jako s vařečkou. Byl to fakt svist!

Vítězem byl ten, kdo první tímto stylem vylízal hrot na lízu do ostrosti hrotu krejčovské jehly.

Vyhrál jsem málokdy, ale na ten pocit, kdy jsme pak každý svým hrotem líza píchali do horní části dlaně spoluhráčů, abysme je přesvědčili, že náš hrot je ten nejhrotovatější, na ten jsem nikdy nezapomněl. 

V té samé době přišel trend vitacitu. A co myslíte? Zase to bylo o volizování. 

Já vám všem hned v perexu sdělil, že půjde o špacír po místech, na který jste možná už skoro zapoměli...

No a po éře volizávní líz a vitacitů přišla éra psaní a milostných vyznání a tajných vzkazů ("Si fakt blbá kráva!" s odpovědí "To víš že jo, ty tlusťochu."),doba posílání pohledů a dopisů. 

A zase jsme u volizování. Známky přece.

Hlavou se mi pokaždé - když posílám dopis nebo pohled - honí smutek. Smutek po chuti lepidla na hřbetech známek. Smutek po místě, které si můj jazyk pamatuje a pořád hledá nějakou jeho adekvátní náhradu. Dosud se nenalezla. A tak jsem smutnej z toho, že mi ze světa zmizela jedna pořád pevně v hlavě a duši zakódovaná chuť.

A v době, kdy se posílají pohlednice a dopisy s volíznutejme známkama (když šlo o dopis zamilovanej, musela bejt známka přilepená vzhůru nohama! To aby příjemce věděl hned na začátku, do čeho půjde, až obálku otevře.), tak v tý době se volizujou hlavně holky, přece...

"Nóóóó, sme se volizovali v kině."

"Nevolizuj. Vodpal"

"By ses volizoval, co?", ... takové a další hlášky nás v pubertě doprovázely od rána do večera. Čím byly hlášky vostřejší, tím větší kápa z nás dělaly. "Zuzková volizuje fakt blbě."

To slovo. Ty pocity při něm. Ty pocity skoro zapomenutý, ale vlastně jen hluboko zalezlý v každém z nás. Hoví si. Občas mají chuť se připomenout...

Při poslední návštěvě u Zoriny jsme seděli kolem stolu a obědvali. Když bylo hotovo, Zorina na mě kouká a řiká: "Ses volíz, co?"

Volizovaní...

P.S. ... a ať končíme hodně z vesela!

V určitou dobu jsme jako malí kluci dokazovali odvahu a hrdinství i tím, že jsme si v hloučku na dvorku podávali z ruky do ruky plochou baterku. Novou baterku. NABITOU baterku. A pak jsme jeden pod druhym přikládali její kladné i záporné konce na jazyk a kdo vydržel nejdýl byl kápo. 

Jazyk brněl, jako by po něm tancovali mravenci z plechu. Pálil, jako by vám někdo rejdil uhlíkem po jeho povrchu a pachuť na jazyku po ukončení akce byla hnusná a nešla ničím stáhnout. Ale kápo...je holt kápo. "Deme volizovat baterku" - zaznělo a šlo se na to. Volizovat 

---

Po dnešním obědě se volízněte a příjemné trávení přeju.