Vole, ty si Bůh!

Ani otčenáš, ani žalmy. A už vůbec ne kostely, dómy a chrámy. Dokonce není ani nutné viset na kříži. Stačí pár plechovek piva a dvě láhve fernetu - z toho jedna nedopitá...

Když člověk likviduje byt, ve kterém pár let žil, bere do rukou i věci, kterých se léta nedotkl. Skoro je nepoznává a už vůbec nezná důvod, proč s ním pod jednou střechou vlastně přebývaly.

Pustí je tedy dál do světa, aby žily tam, kde z nich bude užitek, nebo třeba jen chvilková radost.

A pak narazí na věci, které s sebou tahat do dalšího místa života nepotřebuje.

Včera to bylo mimo jiné několik plechovek piva a dvě láhve fernetu. Jedna z nich načatá, ale pořád víc plná než prázdná.

Zmizely v igelitce s potiskem "luxury brand". Ani o ní jsme netušil, jak se ke mně dostala. Její doba ale právě nastala!

Trojice špinavých, smradlavých a boláky olepených chlapů funguje u stanice metra na "palačáku" proti všem přírodním zákonům a navzdory všem, kteří se téhle svaté trojici vyhýbají s nepředstíraným opovržením a často až hnusem.

Fungují více méně díky zbytkům v koších na náměstí a neustálé euforii způsobené přísunem jakéhokoliv druhu alkoholu. 

Ráno, když vyplašení pracující prchají k metru, vyspávají na lavičkách a chrápou tak, že jim to až člověk závidí. Slunce jim ohřívá viditelně bolavá těla a promočené kalhoty.

Netvrdím, že jejich styl života je správný nebo dokonce okouzlující, ale i já mám chvíle, se kterými lidé kolem mě nemusí souhlasit. 

Včera dopoledne nepospávali. Seděli vedle sebe, smrděli na sto honů a připravovali se na přežití dalšího dne. Mlčeli a pod tlakem všech možných i nepředstavitelných opiátů tupě zírali na asfalt, ke kterému je připevněna lavička - jejich stůl i jejich postel.

Došel jsem k nim, zatajil dech a položil k jejich nohám tašku s potiskem "luxury brand".

"Pánové, přines jsem vám něco k pití. Ale musíte mi slíbit, že přestanete srát pod stromy támhle u zdi. Můj pes už několikrát vyšláp to, co z vás vylezlo a mejt pak její tlapky byl fakt očistec.", řekl jsem na jeden nádech, otočil hlavou směrem od lavičky a pořádně se znovu nadechl.

"Co?", zeptal se asi po 10 vteřinách jeden z nich.

"Že nemáme srát pod stromy, nám řiká", pronesl druhý, který si i při mluvení okusoval špinavé nehty a plival jejich zbytky kolem sebe.

"Di do prdele", poznamenal suše třetí a škrábal se přitom někde na zadku.

Nevzdal jsem to, i když jsem byl s dechem na konci sil.

"V tašce je pár piv a dvě lahve fernetu", vyslovil jsem klidně, díval se na ně.

"A ty nám je dáš?", přestal si kousat nehty prostřední z nich.

"Jo. Ale nebudete srát pod ty stromy", ukázal jsem rukou na řadu jarně vyletněných listnáčů za nimi.

"Mám žízeň", ožil ten, co se škrábal na zadku.

Vytáhl jsem z tašky jednu plechovku a podal mu ji tak, abych se nemusel dotknout jeho nastavené ruky.

Ti, co mě míjeli při běhu do metra se na mě dívali jako na blbce, který se chová jako Matka Tereza a obcházeli naše seskupení velkým obloukem.

Víčko od plechovky prasklo a teplé pivo poslalo do světa zprávu o své existenci bílou pěnou, která se vyřinula na světlo Boží.

Ten co mě poslal do prdele se v sedu naklonil, krk natáhl nad otevřenou tašku jako hladová želva a potěšeně konstatoval: "Jsou tam další a flašky taky, nekecá. Můžu?", zeptal se skoro plaše.

"Můžeš, ale už žádný sraní.", řekl jsem odhodlaně a znovu se nadýchl pusou.

"Bez sraní to nejde", stáhla se smutně zpátky hlava želvy.

"Myslel pod stromy. Že jste myslel pod stromy, že jo?" ptal se mezi lokáním otevřeného piva vyvolený, jednou rukou popíjející, druhou se neustále škrábající na zadku. Muselo ho to tam fest svědit.

"A kam?", padla otázka, na kterou jsem odpověď znal, ale nevěděl jsem, jestli jde o odpověď přijatelnou v případu svaté ožralé trojice usazené v letním ránu na lavičce v parku.

"Třeba do hajzlu, ty vole", vyslovila želva. 

"Tak jo", řekl ten, co mě poslal do prdele a jeho ruka se vnořila do tašky a vytáhla nedopitou láhev ferneta. "Je otevřená, dáte si s náma?", zeptal se mě a láhev, ze které odšrouboval víčko, mi podal.

"Díky", odmítnul jsem. "Takhle po ránu nepiju", vysvětlil jsem důvod nepřijetí nabízeného hltu z láhve a tím jsem tomu, co mi láhev podával udělal opravdovou radost.

"Vono už je ráno?", rozchechtal se želva a po napití svého druha v bídě přilepil hrdlo lahve ke svým umolousaným rtům, zaklonil hlavu a za pár vteřin byla lahev prázdná.

Moje snahy o slib stran místa vyprazdňování braly za své. Tušil jsem to, jen jsem nepředpokládal, že neúspěšným budu tak rychle.

Ruce všech ze svaté trojice se bez ostychu ponořily do igelitky s potiskem "luxury brand". Bar is open!

"Chlapi, serete mě, ale užijte si to.", vyslovil jsem poslední slova směrem k nim a nohy mě poslaly do míst, kde jejich "vůně" už neměly takovou sílu.

Slyšel jsem jenom křupnutí dalších víček od plechovek piva, lokání, mlaskání, chrčení a krátké zvolání směrem od lavičky: "Vole, ty si Bůh!"

Byl jsem Bohem. Na chvíli. A nepotřeboval jsem k tomu ani kostel, ani kříž.

no s bohem...