Víš, jak se dělaj pupíky?

Také byly vaše děti ještě jako batolata zvědavý a koukaly se na vás z postýlek, když jste se v ložnici milovali?  A na co dalšího jste zapomněli, nebo už skoro neumíte?

Rebeka.

Dělá, že ne, ale blíží se čtyřicítce. Profesně možná dál, než si odvážila myslet. V osobním životě máma dvou holek. Už jako mladá chlapy proháněla a jako ženská ve středním věku je prohání dál. Teď hlavně pracovně. Je šéfová.

Objednáno měla ještě než dosedla na židli v bistru, kde jsme si po letech dali sraz.

"Kuřecí polívku a šunkofleky", řekla stručně, jak je zvyklá jednat s podřízenými, směrem k servírce. "A nezapomeňte na okurkovej salát. Děkuju."

Rajcovná, zrzavá, v úzký černý sukni a bílý skoropánský košili rozepnutý tak, aby bylo na co koukat, protože je na co koukat. Všiml si i chlápek u stolu vedle.

"Nemůžu. Já už prostě nemůžu. Ty prázdniny mě málem zabily.", usmála se a napila se vody. "Konečně jen voda. Všude do ní cpou limety a citrony a vokurky a mátu.", řekla s radostí. "Tak co je novýho?", zamávala na mě řasama a olízla si rty. "Doneslo se ke mně, že vztah je novej...", přivřela oči a rty dala do kroužku a čtyřikrát za sebou krátce vydejchla.

"Jo. Doneslo se správně. Ale to je jediná změna. Jinak pořád všechno dobrý a zdravý a spokojený.", dal jsem si loka piva. 

"Dej mi loknout", napřáhla ke mě ruku a já jí můj půllitr podal. Sklo nahla elegantně a pusu otevřela pořádně. Ne jako ředitelka zahraniční pobočky, která má ucucávat vodu a sedět u toho rovně a nohama u sebe.

"Asi se na to vyseru", řekla, když mi vrátila sklenici s pivem.

"Na co?", nerozuměl jsem.

"Na tu práci", odpověděla krátce a koukala se přitom z výlohy bistra na chodník.

"Serou tě tam. Málo platěj? Musíš ještě furt lítat po světě? Blbý lidi v týmech?", ptal jsem se.

Servírka donesla polívky. Já si dal fazovolou s opečeným chlebem.

Lžíce se do misek polívek ponořily jako akvabely, nebo spíš lovkyně perel - zůstaly totiž dlouho na dně a to akvabely neuměj.

Rebeka se na mě podívala, mezi prsty obou dlaní přetrhla krajíc chleba a malej utrženej kus si dala do pusy. Začala ho kousat.

"...já se na to vyseru, abych mohla žít, víš? Je tomu rozumět?", řekla pomalu. Stejně pomalu, jako malý dítě rozbaluje vánoční dárek, kterej na něj čekal pod stromkem.

Lžíce trčely z misek s polívkama a my jsme se na sebe s Rebekou dívali, ona žvejkala suchej chleba a já měl v puse pořád ještě lahodně hořkou chuť po vychlazený plzni.

"Rozumíš mi?", zeptala se tak, jak se mě už dlouho nezeptala.

"Jo. Rozumim. Vítej do klubu.", odpověděl jsem a z jejího krajíce jsem si přes stůl urval kousek chlebový kůrky.

"Takže nemusim vysvětlovat?", zeptala se.

"Ne. Nemusíš. Jdeš do dnů s míň penězma, ale letíš do dnů plnejch tebe samý. Nějakou práci vždycky mít budeš a když budeš chtít bejt s Anežkou, tak jí jen nedáš do školky."

"A umeju vokna doma a vyžehlim", řekla, utrhla další kus chleba a podala mi ho.

"...no a když už jsme takový romantici", zlehčil jsem obsah dialogu, "nezapomeň vyrobit draky a jít je pouštět nad Prokopák. A udělej ještě nějaký marmelády, dokud je ovoce na stromech..., matko."

Mlčela, usmívala se a nabrala první lžíci polívky.

"Neser mě. Tys to udělal už před lety. Tak to nezlehčuj. Sem myslela, že mě podpoříš. A už ti nedám chleba, hnusáku.", zasmála se na mě.

"Děláš absolutně dobře. Sporák doma bude mít parťačku a holky mámu po ruce. A Matyáš bude mít v posteli skvělou milenku, který nebudu při milování lítat hlavou čísla v excelovskejch tabulkách. Máš moje požehnání. A dej mi kus chleba, nebo tě zabiju...", natáhl jsem ruku.

Fazolajda byla výborná. Jen jsem si jí trochu připepřil.

"Trochu se toho bojim", přiznala pak nad šunkoflekama. 

"Čeho?", nechápal jsem.

"Toho času. Toho času, kdy nebudu muset do práce. Kdy nebudu muset na porady, na skype konference, na team buildingovej víkend. Toho času, kterej jsem věnovala připravám a toho času, kdy jsem klientům pořád dokola vysvětlovala, proč by měly dělat kšefty s náma."

"no...a pak si holky venčila skoro na vodítku a málem jim házela aportky, aby se proběhly, že jo?", vzpomněl jsem si na jednu nervózní procházku s Rebekou, Anežkou a Lindou.

Polka porci, koukla na mě. Prohlížela si mě a pak se zeptala: "Víš, jak se dělaj pupíky?"

Přestal jsem kousat, čuměl na Rebeku a ta otázka mě strašně bavila.

"Nevim, jak se dělaj pupíky.", odpověděl jsem po pravdě.

"Zeptala se mně na to Anežka. A já uměla odpovědět jen podle chytrejch knížek tak, jak to vlastně je. Sere mě, že jsem si neuměla pro tu malou holku vymyslet příběh o pupíkovym důlkovači. Proto kašlu na práci."

"Bravo.", řekl jsem spokojeně. Velmi spokojeně. "...ale stydnou nám ty šunkofleky."

p.s. Víte, jak se dělaj pupíky???