Valchy byly harfami našeho dětství a tenhle jelen Pacholíčka nezachránil

Vltavu od Smetany z nich žádná pradlena nevyloudila. Symfonickou báseň ale valchy pod rukama ženskejch dávaly přirozeně a s bravurou. 

Na dřevěnym obložení studny se ta kostka povalovala celý léto. A přes rameno pumpy visel ručník vyšeptalej jako ustrašenej kluk.

Kostka mejdla s jelenem vždycky sousedila s vajdlingem, ve kterém se ve vodě macerovaly utěrky, nebo různé hadříky vhodné pro otření chodidel zelených od posekané trávy. Chodidla jsem měli často zelenkavá, jako bysme se celý den procházeli v hrachové kaši.

A o bok studny byla opřená valcha. Celý léto se tam opírala o okruží a čekala na svoje chvíle.

Jakmile byla ke studni dotažena plechová vanička, která se v jistých chvílích proměňovala ve škuner, na kterém jsme dobývali levý břeh našeho kačáku, začala se valcha tetelit.

A ještě struhadlo přibylo. Takové to klasické struhadlo na křen, sýr, měkký salám do pomazánek, a taky škrábadlo na jelení mejdlo.

Orchestr složený z valchy, vaničky, struhadla a mejdla s jelenem prezentoval hudební básně vždy pod otevřeným nebem. Open airy jsme znali už tenkrát, jen jsme jim říkali "praní prádla".

Seděl jsem v červených trenkách s rozparkem (čím jsem byl starší, tím byl rozparek hlubší, páč mi mohutněly stehna) a v bílém nátělníku na kraji studny.

Horkou vodu jsme s babičkou uvařili na plotně v hrnci na sterilování okurek a když voda uvnitř něj bublala jako gejzír někde na Islandu, hodila mi babička do rukou dvě utěrky a řekla: "Zatni zuby, zvedni hrnec, a hlavně se neopař, ty nemehlo."

A já, vystresovanej tím, že si horkou vodu poleju letní, ničím nechráněná lýtka, jsem zatnul zuby a pokaždé,. když jsem ten těžký hrnec nadzvedl, jsem instinktivně zavřel - pod celou tou tíhou hrnce přenesenou do mého tělíčka - obě oči. "Čum na cestu.", doprovodila slovně můj v tu chvíli nechtěný instinkt babička Lída.

Nalitím horké vody do vaničky vznikla vlna tsunami. O tsunami jsme tenkrát věděli asi tolik, co o plánovaném hospodářství v kapitalismu. Prd. Proto jsme tsunami řikali "chlejst". "Musíš opatrně, Marku, ať to nevychlejstáme ven."

Vanička stála na dvou k sobě postavených kuchyňských židlích. Dostatečně vysokých židlí pro pohodlné valchování mojí babičky, která byla vysoká tak akorát - akorát ke kuchyňské lince, akorát k vaničce na židlích, akorát k obejmutí a pusinkování jejího krku.

Jakmile byla voda ve vaničce, babička si šátkem stáhla vlasy, aby jí nepadaly do čela a kolem boků si tkalounama přitáhla zástěru blíž k jejímu tělu. O Pamele Anderson jsme tenkrát věděli stejně, jako o tsunami, a proto jsme sexy babičce furt říkali Lído, a ne Pamelo. 

"Nastrouháme...", mrkla na mě Lída a vločky jelenovitého mýdla začaly padat od struhadla dolů do horké vody. Po nastrouhání babička zkušeně projela celou vaničku holýma rukama a tím, jak musela ruce ráchat ve skoro pořád ještě vařící vodě, se její chodidla začaly chovat jako chodidla Darii Klimentové. Lehounké pas de deux na trávě zahrady u naší chalupy proměnilo babičku Lídu v baletku.

Dosud průzračná voda ztratila díky vločkám z mýdla lesk a zbarvila se do nehezkého šeda a navíc kolem sebe do luftu vypouštěla ne zrovna příjemnou vůni. Lůj na chvíli vítězil nad povětřím Krušných hor.

"Tak házej.", vyzvala mě Lída, když už byla voda ve vaničce dostatečně zakalená a smradlavá.

A já, protože přišla moje další chvíle, jsem do vody kalné jako každé pondělí po neděli, házel trička a trenky a podprsenky a nátělníky a utěrky a tátovu košili pro sekání louky a mámino kombiné, které bylo lehčí než celé moje tehdy ještě nepoznané dětství.

Mezi všechno to oblečení pak Lída vrazila valchu, opřela si jí o poctivě vyplněné bříško, čapla do rukou první hadr a už to jelo...

Zvuk praní na valše mi z hlavy nikdy nezmizel. Jen se chvílema poztrácel, jako mince z kapsy, ve které je díra.

Hadry pod babiččinýma rukama skákaly po plechových drážkách valchy v pravidleném rytmu a ustaly na malou chvíli jen tenkrát, když si babička srovnávala hřbet a utírala předloktím zapocené čelo. 

Po pár minutách valchování čaply obě babiččiny dlaně nějakej ten hadr, zručně ho zpracovaly, lehce pomačkaly a pak ho předaly do mých rukou. 

A já moh´, s velkým potěšením a ještě větší vervou, lehce pomačkanej hadr prásknout do kýblu s ledově studenou vodou, kterou jsem do mácháče (tak jsme říkali onomu kýblu) napumpoval ze studny.

Párkrát jsem hadr ledovkou v mácháči protáhl zkřehlýma rukama a když jsem ho vytáh ven, jen jsem s ním zamával, jako se kdysi mávalo šátečkama na nádražích a na posekanou trávu jsem vypraný kus oblečení rozložil tak, aby se následně dalo plajchovat vodou napumpovanou do konve na zalévání záhonů.

A pak se celej ten proces opakoval do tý doby, než ve vaně zůstala jen ta kalná voda a z ní trčící valcha.

Stejné pohyby, stejné zvuky, stejná netrpělivost a stejné potěšení. Potěšení z chvil, kdy jsme mohli bejt jen tak hala bala spolu s babičkou, která mi na valchu hrála ty nejkrásnější symfonie co znám.

A když jsme skončili, babička povolila tkalouny u zástěry, sedla si ke mně na studnu, do plechovýho hrnku napumpovala ze studny vodu, napila se a pak hrnek podala mně. "Napij se a poď se trochu povalchovat.", řekla a zmačkala mě svým objetím stejně něžně, jako mačkala každý, na valše vypraný, kusy prádla.

Valchy byly harfami našeho dětství.