"... a tobě vadí, že prší?", zastavila matka moje smutky sdělované do mobilu ve chvíli, kdy jsem stál v propršeném parku a u nohou se mi zimou tetelila morká hárající fena.
"...no, vadí? Mám bejt fest upřímnej? Mně nevadí, že prší, ale štvě (ó, jak jsem v komunikaci s matkou opatrný na přesná slova!) mě, že jsem durch a je mi přitom zima a Stella, jak tak na ní koukám, už asi zažívala taky lepší časy.", odpověděl jsem.
"To já v dešti nastavím pěkně ksicht vší tý vodě shora. A směju se u toho. Kam se hrabou všechny ty čistící vodičky od rošase.", téměř se rozplývala máma.
"Tobě fakt nevadí ten chcanec, co nás zkrápí už druhej den?", byl jsem neodbytným.
"Vám teď všechno nějak zbytečně vadí!", dala se máma do sdílení. "Prší - Vadí. Moc tuku v jídle - vadí. Ne zrovna moc času - vadí. Krátkej víkend - vadí."
"No vadí! Vadí mi všechno to, co jsi poznamenala a ještě něco navíc.", podpořil jsem diskutovanou teorii o tom, co lidem vadí.
"Počkej, počkej...", zastavila mě máma a zasadila finální úder.
"Zajímavý je, že vám nevadí ta vaše věčná nespokojenost. Že jí pořád dokola přikrmujete jako nenažranou mrchu a tím jí dáváte prostor, aby vám zaplavila mozek i gesta a vycucávala vám energii. Nebylo by lepší se na to vykašlat?", zamudrovala.
"Vykopat ze života to co nám vadí, myslíš?", potřeboval jsem se ujistit v tom, co se mi matka pokouší sdělit.
"No bodejť by ne. Začni tim deštěm!", zajásala máma nad mým počínajícím chápáním situace.
"Nastav dešti obličej i tu tvojí vyholenou palici a mysli na to, že voda z tebe smeje starosti. A nebo ještě praktičtějc - mysli na to, že budeš mít zase po měsících aspoň trochu umytý auto. Myčku určitě nevidělo od podzimu. Nemám pravdu?"
Na "nemám pravdu" dala máma pořádný důraz.
"Máš. S myčkou pravdu máš!", musel jsem přiznat.
"No moment..., jenom s myčkou....?"
