V posteli se povalují vteřiny, hříchy i milosti.

Některé zprávy zapadnou. Některé zmizí ještě dříve, než jsou vysloveny. Jiné se uchytí a čekají. Čekají stejně jako ti, kdo je napíšou nebo pustí do světa. A na některé zprávy přijdou odpovědi...

Téměř před rokem jsem do světa poslal tuhle zprávu: http://valicek.blog.idnes.cz/c/428044/Pani-profesorko-Jirino-Tyclerova.html a čekal jsem. 

A včera se v poštovní schránce uhnízdila obálka, na které byly moje jméno a moje adresa "vyšity" rukou. Kdy naposledy jste dostali ručně psaný dopis? Třístránkový....?

Už ten rukopis hladil a sliboval zážitek. Opravdový zážitek - ne setkání s "hvězdou" ve Varech nebo Ferarri na víkend. To jsou, podle mě, pouhý pšouky, rozhodně ne zážitek.

Rukou vypsaná adresa odesílatele potvrdila moji domněnku - paní profesorka sedla ke stolu a napsala svýmu žákovi. Po 30 letech!!! Já vám říkal, že jde o zážitek!

Nechal jsem i přes ukrutnou zvědavost obálku neotevřenou v ložnici na polštáři. Měl jsem chuť bejt s dopisem v posteli. V posteli je klid. V posteli je milo. V posteli se povalují vteřiny, hříchy i milosti.

A terpve až se sešeřilo a v bytě byl klid jsem obálku opatrně otevřel. Tušil jsem co mě čeká, ale nedokázal jsem zcela odhadnout něhu vzpomínek. 

Jako bych se celý ponořil do jemného krému. Jako bych lapal dech v zeleném lese. Jako bych si po letech obul dětský kecky. Jako bych ukazováčkem zajel do smetany s rozmačkanými malinami...

Milý Marku, začalo to psaní, ze kterého Vám nabídnu pár vět, protože jde o věty, které byly sice směrovány ke mně, ale mají platnost a poctivost a zkušenost, po které všichni toužíme a tak málo se nám toho všeho vyjmenovaného dostává.

... z Vašeho dopisu, který se ke mně dostal až téměř po roce,  jsem byla úplně u vytržení - šťastná, vděčná, dojatá, ale i smutná, že vám nemohu poděkovat. Mám ho vytištěný a můžu si ho znovu a znovu vychutnávat. Nevím, jestli můžete úplně pochopit, co pro kantora znamená, když mu po 30 letech napíše bývalý žák. Já osobně určitě tolik chvály nezasloužím, vždyť se znám, ale Vaše vyznání lásky k češtině potěšilo náramně.

...věřte - nevěřte, ale já si dodnes pamatuji, že Vaše maturitní písemka byla moc pěkná a snad nejdelší ze všech, které jsem četla a opravovala (a bylo jich za ta léta moc set).

... ve vašem dopisu mě moc pobavila ta "dáma". Za tu jsem se nikdy nepovažovala, nebyla jsem jí, leda v těch Vašich šestnáctiletých očích. Teď je z té dámy bělovlasá "babča", kulhavá, s holí...snažící se co nejmíň fňukat, naříkat. smutnit.

.... a další stať pro úsměv: Moji upřímní blízcí mi už dost často připomněli, že jsem nadmíru mnohomluvná, neboli "ukecaná", neboli že h... nezavřu. A Vy píšete: "Vaše čeština se jako kašmírová šála vlnila mezi lavicemi..." No, každý tomu říká jinak.

Děkuji moc za větu: "Miloval jsem Vaše hodiny češtiny." Nádherná je věta: "Netuším, jestli nemáte někde v nebi třídu češtiny nabitou anděly, kteří ještě česky neumí." Už se vůbec nebojím odchodu na onen svět. Už vím, díky Vám, co tam budu dělat (pokud se do nebe vůbec dostanu).

...hodně mě dojal závěr dopisu: ...a co teprve, kdyby mi tento text přišel zpět poštou opravený červenou propiskou od mojí profesorky. ...asi by se našla nějaká chybějící čárka, ale jinak nic.

... při našem plánovaném setkání budu poslouchat já Vás. Moc bych toho o Vás chtěla vědět. Váš život byl určitě pestrý. Moje živobytí je jednoduché.

... nastotisíckrát děkuji za radost a pocit štěstí, které jste mi svým dopisem dal. Ukrutně (tohle slovo miloval Werich) se na Vás těším. Buďte zdravý, šťastný a spokojený a ať je dobrý každý Váš den.

Vaše vděčná Jiřiny Ty.

Ve třístránkovém ručně psaném dopisu jsou ještě další a další slova, která do sebe zapadají jako kostka cukru do kafe a oslazují mi každou minutu, když si ho čtu. 

Jsou to slova pro mě, pro kluka, kterýmu hlavu zamotala a češtinu naučila rozmotávat profesorka, která neučila, která vyprávěla a já hltal jako žiznivej pes každé její slovo.

V celém tom dopisu je zkušenost, spokojenost a hlavně POKORA. Pokora, která někdy přijde, jindy ne. Stejně jako odpovědi na zprávy, které každý z nás denně vysíláme do světa.

Paní profesorko, nemůžu se našeho setkání dočkat! Děkuju Vám. Už zase Vám děkuju a pořád je to málo.