V červnu se červenejme!

Květen - to je taková navoněná, přebarvená a všem se vlísávající koketa až frajle. Teprve červen je měsícem, kdy je všechno jasné.

"Poslouchej!", vyzvala mě máma jako kdysi, když jsem byl malej kluk v modrejch tepláčkách s vytahanejma kolenama a v tričku s potiskem Besip.

Pak stáhla mobil z ucha a naštelovala ho ke zvukům, které s sebou přináší do naší zahrady v severních Čechách měsíc červen.

Ptáci do mobilu řvali, jako by šel o jejich poslední den. Předháněli se v trylcích a tónech a kukačka odpočítávala svým kukáním roky, který nám ještě zbejvaj.

"Kukačka!", vrátila se máma do hovoru a tím, jak mobil přitiskla zpátky k tváři, ptáci ztichli.

"A ta zelená všude kolem, viď?", hodil jsem do máminýho ucha já.

"Ta je!", vydechla máma s úžasem. "Je silná jako poctivej bujon z morkovejch kostí. Dělá radost očim i nosu, když se tý barvy dokážeš nadejchnout. A když jí umíš i pohladit, je to jako se dotejkat dětskejch dobrodružství. Málo platný, květen je jen taková navoněná frajle, ale červen - to je síla a dar."

I tohle jsem zdědil po mámě. Lásku k červnu.

Lásku k měsíci, kterej definitivně potvrzuje návrat dnů dlouhých jako ty nejtajnější přání, který s náma jdou celej život. Červen je pán vlídnosti, lehce studených rán, rozehřátého poledne a odpoledne válejícího se líně kolem našich lejtek v rytmu waltzu.

Červen při venkovním sušení prádla provoní naše prostěradla a povlaky na polštáře až do halucinogenních vůní.

Červen je startem běhu mezi loukama a polema. Červen donutí tancovat lesy a poskakovat vodu v potocích a řekách. Červen je kouzelník a velký vypravěč. 

Červen je dárek, kterej dostaneme jen jednou v roce zabalenej do syté chladivé nevyšisovné zelené barvy.

"Mami,", zeptal jsem se zase skoro jako malej kluk, "proč se ale červnu řiká červen, když je totálně zelenej? Co?"

"To nevim.", přiznala bez váhání Zorina, "... a když na některý otázky neznáme odpovědi, můžeme si je třeba vymyslet.", poučila mě.

"Tak začni!", vybídnul jsem ji k tomu, co tak oba milujeme - k fabulacím, k fantaziím, k utěšení a hladu po zatím nepoznaném.

"Červený je teď ještě na loukách a kolem málo. Jahody se teprve richtujou", začala máma, "růže jsou ještě nesmělý a červený tulipány jsou dávno mrtvý.", dodala bez zbytečného sentimentu.

"Neměl by to teda bejt spíš "Zeleň"?, šel jsem po logice pojmenování prvního letního měsíce roku.

"Měl. Ale to bysme se spolu na tohle téma nebavili. Přemejšlej dál.", ponoukala mě.

"Třeba ten měsíc nepojmenovali po barvě přírody, ale po barvě lidí."

"Po barvě lidí? Jako že rudoši? Indiáni?", překvapil jsem Zorinu.

"Prd Indiáni. Všichni lidi. Jako že všichni lidi se v červnu červenaj."

"A důvod?", nenechala se máma.

"Důvod...", přemejšlel jsem nahlas, ale nemoh jsem se hnout z místa.

"Nevíš, viď? Ale to je normální. Chlapi jsou línější i přemejšlet. Poradim."

Mlčel jsem. Byl jsem zvědavej, proč se lidi v červnu červenaj.

"Červen", začala Zorina jako vypravěčka eposů a starých bájí, " to je tak obrovská síla, taková mela všeho na co čekáme, takovej kopec potěšení, že se před tím vším musej soudný lidi prostě aspoň trochu začervenat. Začervenat z toho, jak jsme malí a jak jsou některý naše snahy a úsilí prťavý proti tomu, co dokáže hlína, voda, vzduch a slunce. Jsme vlastně prd proti tomu, čím je příroda. A chvílema nám proto může bejt tak trochu stydno, jak jsme v porovnání s ní nedostateční. Proto se v červnu červenáme víc. A zkus mi odporovat...", zasmála se máma.

Začal červen. Měsíc, kdy se můžeme beze studu červenat. Červenat v měsíci, kterej je totálně zelenej. Užijte to a těšte se na prázdniny!