V blázinci...

Když se jednou dostanete za plot pražského blázince v Bohnicích, neznamená to nutně, že jste magor.

"Pane, nevim, jestli jsem vám to už neříkal, ale měl jsem kousek odsud holku. No, vona to nebyla moje přítelkyně, jenom milenka a já za ní jezdil na motorce."

Tohle byla jedna z prvních informací, kterou jsem v pražském blázinci /oficiálně zveme "bohnická léčebna"/ dostal.

U výdeje polévky, kterou jsem ten den jako dobrovolník obsluhoval, se zastavil bývalý milenec. Věk odhaduju na blížících se 80, expresivní velké černé brýle, věkem krásně do běla zestárlé jemné vlasy, které mu kolem hlavy v sobotním větru létaly jako přes sebe se křížící svatozáře.

"Jakou máte?", zeptal se.

"Sekyrkovou", odpověděl jsem po pravdě, protože jsme v blázinci prezentovali občanské sdružení Jiné Laně dospělým i dětem a tak jsem svoji "atrakci" nazval - Sekyrková polévka. České děti totiž znají hlavně pokemony a transformery a o sekyrkový polívce nemají skoro šanci se dozvědět.

"Tak já si dám", řekl s úsměvěm milenec s několika svatozářemi kolem hlavy a já mu do misky bílé jako jeho vlasy nalil dvě sběračky plné zeleniny.

Od ohně jsem potom pozoroval, jak s miskou v ruce zastavoval další lidi. Možná je posílal k mému kotlíku s polívkou, možná jim vyprávěl o milence, za kterou jezdil kdysi na motorce. Obojí bylo správně.

"My jsme tu jen ambulantně", prohlásily dvě kamarádky, věkově ode mě tak 10 let níž.

"A nemáme peníze, jenom třináct korun", řekla ta dlouhovlasá provinile a usmála se.

"Tak nalejeme za třináct, to jsou taky peníze. Dám vám jednu polívku dohromady a chleba si vemte, kolik potřebujete."

"Jaká je?", padnul dotaz.

"Sekyrková", zopakoval se a nalíval další misku.

"Ta z pohádky?", doslova mě zaskočil a rozněžnil dotaz. Skoro bych za něj dal ty polévky dvě...

"Jo jo, přesně ta, sekyrková. Se vším dobrym, co na světě je."

"Na světě je dobro.", odpověděla dlouhovlasá a natáhla ruce pro plnou misku.

"Ona má bipolární poruchu", rozbořila moje nadšení ze světového dobra ta druhá ve frontě.

"Ano, mám.", přiznala téměř provinile dlouhovlasá pacitentka.

"A já ji mám ráda. Ona je chvíli normální a chvíli blázen. A já jsem blázen pořád.", zasmála se a zakousla do patky chleba.

"A vy? Vy jste pacient nebo jen rozdáváte polívku? Neznám vás.", hodila po mně okem.

"Já jsem rozdavač polívky, ale když to tu tak vidim, klidně bych zůstal jako pacient.", přiznal jsem bez váhaní, protože jsem o tom přemýšlel už ve chvíli, kdy jsem polívku v blázinci ráno vařil.

"Jenže", dostalo se mi odpovědi od té dlouhovlasé, "to by pak nikdo nevařil sekyrkovou polívku, víte....?"

Pokud se někdy dostanete za plot pražského blázince, neznamená to nutně, že jste magor. Jenže...je to nakažlivý. Prostředí a lidi tam vám v pár krátkých větách a pohledech mohou rozbořit mýtus o tom, kdo je a kdo neni magor.