... já věděla, že jsem neporodila blbce

Přešel jsem celou naší rozlehlou zahradu, která kdysi bývala olympijským stadionem, zelení prosycenou džunglí nebo jen mým obyčejným útočištěm. Loktama jsem se opřel o plot a podíval se přes něj do daleka. Do dětství...

Všichni zůstali v chalupě, jen já jsem si vyšel do dávna. Vyšel jsem před chalupu a na venku tak typicky krušnohorsky mrholilo. 

Vyšel jsem si na lehko, jako by bylo léto. Jako by bylo léto. Léto tenkrát...

A když jsem došel až dolů, kde naši zahradu od obecních luk dělí sotva slyšitelný potůček, opřel jsem lokty o plot, který mě zastavil a za kterým jsem zahlédl sebe v trenýrkách a tričku s potiskem Botas. A nepřehlédl jsem ani blonďatou čupřinou mýho bráchy, který už není. A slyšel jsem klučičí pokřiky a holčičí hlásky. A i přes to mrholení jsem uviděl letní dny a ucítil vůni letních prázdninových nocí. 

Zahrady našich sousedů, ani ta naše, nebyly tenkrát tak vyštafírované, jako jsou dnes. Zahrady nebyly tak načančané, nedělily je ploty a probíhat mezi nimi bylo stejně snadné, jako propadnout kouzlu filmů s Gerardem Philipem nebo Danou Medřickou. I nebe bylo tenkrát vyšší a lípa, pod kterou jsem dolů zahradou prošel, ještě nebyla na světě.

Postával jsem nalehko v tom slabé deštíčku a pár týdnů před mými šedesátinami nechal hlavou volně běžet to, čím jsem kdysi žil a na co jsem nikdy nezapomněl. Na dětství.

---

"Co tu stojíš, v tom dešti. Dyť nastydneš...", ozvalo se za mnou se stejnou péči jako tenkrát.

"Čumim do dětství.", odpověděl jsem pozvolna Zorině, která se za mnou v zahradě objevila jako duch. Duch oblečenej do mojí bundy z devadesátek. Duch obutý do červených holin a volných květinových kalhot, které by s chutí natáhla i Janis Joplin. 

Duch Zorina jen tak postávala na dotek ode mě a mlčela a lehounce, jako když si vítr hraje s vypraným prostěradlem zakolíkovaným na sušící šňůře, se pousmála.

"Je to v tahu, co?", vyjelo z mámy najednou. "Já vím....", dodala a špičkou holiny lehce kopla do prkna z bednění kolem kompostu. "Pojď ke mně....", rozpřáhla ruce, které nabídly konejšení.

Objali jsme se a drželi jeden druhýho, jako by to bylo na furt.

"Už tě mám šedesát let.", začala máma potichu mluvit do mýho ramene a já, v tom našem objetí, pohledem přes její ramínko, pozoroval tu louku za náma a mlčel. 

"Někdy to byly setsakra přezrálý syrečky, ale víc chvílí bylo jako vídeňskej mřížkovanej koláč.", nepouštěla mě máma od sebe. "Křupavej koláč s chutí malinový marmelády, ty holomku.", popsala v krátkém přirovnání její život se mnou a pak mě od sebe lehce odstrčila.

"A teď se trošku přikrč, protože ti musím říct něco důležitýho a to se mi ale musíš koukat do očí. To by jinak, ty můj zlatej, nefungovalo.", mrkla na mě.

A tak jsem se k matce v tom mrholení sklonil a kdyby nás někdo z dálky pozoroval, připomínali bychom mu dvě k sobě nakloněné sochy na Karlově mostě.

"Můžeme....", řekl jsem ve chvíli, kdy jsem se podíval do jejích očí barvy té nejlahodnější čokolády.

"Tak jo", nadechla se máma, chytla mě oběma rukama za předloktí, lehce si mě přitáhla a dívala do mých čokolád, který jsem po ní zdědil.

"Ve předu je toho míň, než vzadu.", pronesla úplně vážně a nepřestala se mi dívat do očí.

"A..to je to důležitý?", optal jsem se nesměle ve chvíli, kdy se mrholení změnilo v regulérní deštík.

Máma zvedla svoje čokolády nahoru k zachmuřenému nebi a nahlas vzdychla: "Ach jo. Takový naděje do tebe celej život vkládám....", dokončila úvahu tichem.

"Tak mě popostrč...", zažadonil jsem. Vlastně jsem skoro zaškemral.

"Tak takhle....", začala od znova máma. "Víš jak se říká "neohlížej se" a "koukej jen dopředu" a podobně. Víš jak se to říká, že jo?", chtěla ode mě ubezpečení, byť jen pokýváním mé hlavy.

Učinil jsem tak a voda z temene mé holé hlavy přetekla přes víčka a řasy až na moje tváře.

"Tak to je velký prd!", vykřikla Zorina do ticha zahrad a znovu si mě, oblečená do mé bundy a kalhot půjčených od Janis Joplin, přitáhla blíž k sobě.

"Už jsem přišla na to, že když se chce jeden dívat dopředu, měl by vědět, co je vzadu. Takže....?", hodila po mě otazník velkej jako stoh slámy, ve kterým jsme kdysi dokázali řádit celé dny.

"Takže...", začal jsem pozvolna, "koukej se dozadu, když chceš vědět, co je vepředu?", položil jsem otázku tentokrát já.

Máma pustila moje předkloktí a jak jsem byl pořád přikrčenej, bez problémů pohladila mojí mokrou holou hlavu a spokojeně pronesla: "Já věděla, že jsem neporodila blbce. Vim to už léta a když jsem tě z okna kuchyně pozorovala, jak tu stojíš a čumíš přes plot na tu louku, tak jsem věděla, že jsi pořád na dobrý cestě. Jen jsem se o tom chtěla přesvědčit. A pojď domů, uděláme si čaj a k němu rohlík s marmeládou..."

A já se narovnal, máma mi do mé dlaně schovala tu svoji a šli jsme zahradou nahoru k chalupě na horkej bylinkovej čaj.

---

V horní části zahrady jsem se ještě na chvíli ohlédnul směrem k potůčku a k louce za ním.

Maminky je třeba poslouchat i v šedesáti a když chceme vědět, co je vepředu, je dobrý si všimnout toho, co je vzadu....