Kližka na houbách a roztančená matka. Prostě krásnej den!

"Hlavně žádný dárky, prosim tě. A platí to i pro Josefa - vyřiď mu to. Kytku si vezmu ráda, ale nic dalšího. Varuju tě!"

Zorina byla vždycky upřímná jako červencovej hic, nebo únorovej mráz. Dárky, které kdy dostala, a které si nepřála dokázala během vteřiny přijmout s dovětkem: "...já vám přece řikala, že nic nechci." 

Když dárce zariskoval a porušil její jedno jediné přání "nic nechci", dočkal se...

"Po jedenáctý buď načančaná, Jirka ať se taky vyštafíruje a zajedeme do Děčína na oběd, jo?", vymyslel jsem dárek, kterej máma bude určitě chtít. Minule jí v tý restauraci tak chutnalo, že dlouho o ničem jinym nemluvila.

"Pojedeme tam...?", zatetelila se v hlase.

"Jo. Tam.", přitakal jsem.

"Tak tos mi, ty kluku jeden, udělal velikou radost. Tam to bylo báječný. Pinglové jak maj bejt a talíře tak krásný, že by je ani Lada takhle nedoved vymalovat."

A tak jsem včera vyštafírovanou Zorinu a Jirku a Josefa naložil do auta a po zledovatělé silnici jsme z Tisý doklouzali až do Libouchce a pak jsme se vydali cestou k talířům, které by ani Lada nedoved.

V restauraci v Děčíně jsme měli rezervaci a mámě to slušelo a já byl pyšnej na to, jak šikézní mám mutr, která si vyjela oslavit poslední narozeniny se sedmičkou na začátku.

Na chvíli jsem odběhl k personálu a domluvil svíčku na dortík, který si máma po obědě vybere.

Strašně tajná "svíčková operace", aby měla máma radost. Radost z dárku, kterej přijme bez zbytečnejch cavyků.

Všechno krásně klaplo. Tomatovou polívku chválila jako písmo svaté, s kližkou na houbách se mazlila jako s miminkem a s pivem si pohrála jako si ženská dokáže pohrát s chlapem. A byla spokojená, usměvavá a při tom všem ještě stačila pozorovat lidi kolem nás.

Dortíky pro všechny jsme vybrali společně a já mrknul do pingla, kterej mrknul na mě a dal mi tím vědět, že svíčku píchne právě do nugátového tunelu, nad kterým se mutr až smyslně oblízla...

Akce byla připravena!

Jenže...

"Tak, děti", posunula mutr sedinku na polstrovanym sezení, "já si teď odskočim a pak si dáme to kafíčko a dortíček, jo?", našpulila pusu, zvedla se ze židle a odešla.

Stafáž pinglů s dortíky stála vyrovnaná, já nervózní a mutr si odejde...

Trvalo jí to dlouho a personál si nevšiml, že máma sedí v danou chvíli úplně někde jinde a najednou se celou restaurací rozléhalo: "happy birthday to you, happy birthday to jůůůůůůůůůů"....

A máma nikde!

Vyskočil jsem od stolu a před všemi lidmi v restauraci směrem k personálu naznačil, že ještě néééééééé, když v tu chvíli...

... matka vylezla z chodbičky od záchodů do restaurace a lehce znejistěla.

Všichni na ní koukali, hudební gratulace zněla celou restaurací a máma....začala tancovat. 

Začala tancovat u chodbičky od záchodu, točila se kolem dokola, dlaničkama kroutila jako nějaká turecká břišní tanečnice a lidi tleskali a usmívali se a k mámě se vydali pinglové s její dortíkem, na kterém hořela jedna svíčka.

"Jo to je pro mě?!", vykřikla celá překvapená Zorina a najednou měla mokrý oči a tváři lehkej ruměnec.

"No pro tebe. To je dárek!", objal jsem mámu u stolu, na kterém na jednom z dortíků svítil plamínek jedné svíčky. Máma svítila stejně. A personál se culil a celá hospoda tleskala, jako by máma byla přinejsmenším Maja Pliseckaja, které právě publiku předvedla dokonalé assemblé.

A pak jsme si sedli, lidi přestali tleskat, máma sfoukla svíčku a jen zlehka poznamenala: "Já si na tom hajzlíku říkala - proboha, co blbnou s koledama už teď? Ale když jsem vlezla zpátky do lokálu a všichni na mě čuměli, tak jsem si řekla: no co, já vám zatancuju. Mně vůbec nedošlo, že je to dárek pro mě, ty holomku.", mluvila ke mně a v očích měla slzy a v puse smích.

---

Některé matky to tak prostě mají. K narozeninám si nepřejí žádné dárky, ale rády si zatancují v restauraci, kde se... netančí.