Vliv stravy a alkoholu (v době krize) na dlouhodobé vztahy

Krize všude kolem nás! Nemít v restauraci zarezervovaná místa, těžko bychom se někde kolem vytipované hospody v pražském centru v sobotu večer usadili...

"Trochu si zařádíme." - stálo v pozvánce na sraz pracovní party z naposledy realizované tv série.

A tak jsem u nás na vsi sedl do autobusu, dojel do kapitolu, tam vlez do metra a v hospodě jsem byl dřív než někteří Pražáci. Mohl jsem jet autem, ale "řádit" celej večer s Birellem jsem si nedokázal představit. Byl bych spíš vyřízenej, než vyřáděnej. Jeden musí občas pořádně vypustit páru...

"Pozvánka platí jen pro pozvaného. Rodinní příslušníci, milenky a milenci ať si na tento večer najdou jiné milieu." stálo jasně v pozvánce dál.

Hospoda hučela, na grilech uprostřed stolů se grilovala různá masíčka, půllitry s pěnou jako od pánaboha o sebe cinkaly a následně v nich pívo ubejvalo podle aktuální nálady pijáků. Láhve s Pálavou opouštěly chladící kýble jedna za druhou a přiťuknutí dam popíjejících dar z Moravy o sebe často cinkala v takové frekvenci, až si lidé kolem mohli myslet, že do centra nějakým kouzlem přemístili Loretu z Hradu.

Venku drobně mrholilo, tak nelidsky, neletně, ale po dnech veder tuhle nebeskou sprchu vlastně lidi vítali. Nebo si jí nevšímali - jako já.

"Tak, Máro, co si dáš?" zasunula mi Patricie, sedící vedle mě, menu kartu do podpaží.

"Tatarák. Už mám vybráno.", poslal jsem kartu dál vedle mě sedící Martině.

"Tatarák? V krizi? Ve stávce?" vykulila na mě oči Soňa, "ty si teda bonviván, ti povim." upila Pálavy.

"Tatarák jsme chtěla já!" ozvalo se odnaproti z pusy Betky a přede mnou přistál další půllitr piva s pěnou tak pevnou, že ji skoro nebylo možné projet špičkou jazyku.

"Já si dám uzenej jazyk." zasnila se Patricie, "s křenovým krém freš a opečeným ořechovým chlebem. Když v krizi, tak ať to má šmak." sklapla Patka menu kartu a chopila se sklínky s Pálavou.

"Já jdu do halloumi. Grilovanej bude." vydechla pár slov Soňa.

"To sem chtěla taky." připomněla se opět Betka s náladou pod psa, protože to co chtěla, si budou dávat i jiní a jí to bude líto...

Z druhého konce stolu se ozval i Tomáš: "Dáme si všechno! Ať nás ta krize pohltí!" rozhodl chlapsky a odměnou za jeho návrh mu byl spontánní potlesk nás všech.

"Všechno?!!!", vyvalila oči Inka a Samiha svoje oči otočila v sloup. Dokonalé sousoší do jakéhokoliv barokního kostela.

"A děláte dobře." ozval se od vedlejšího stolu chlapskej hlas a dál se věnoval ve společnosti potetovaných kamarádů grilu a plzni.

Takže jsme si dali opravdu všechno. Uprostřed stolu hodokvas, ze kterého odebíral každý podle chuti na vlastní malý talířek. 

A mezitím debužírováním zase Loreta a hrčení kostek ledu v chladícím kýblu a cinkání půllitrů jako o dožínkách a uslzené léto za velkými okny hospody.

A řeči. A vzpomínky. A uchichtávání. A smích. A focení ksichtíků. A radost. A parta, co se vídala při práci každý den nejméně jedenáct hodin po dobu osmi měsíců byla zase pohromadě. Sama za sebe. Zvesela a s chutí. 

A pak zlom!

"Už mám dost." hekla Patricie.

"A nemusíš si dávat ani lesk." hekla Soňa, "máš od toho kolínka pusinku úplně ti rozsvícenou.", usmála se ztěžka.

"Kdo chce ještě křídla? Ale bacha, pálej jako svině.", hekla Linda s pusou taky od kolínka, dozdobenou sósem z grilovaných křídel.

"Už néééééééééééé." ozvalo se sborově a já odstrčil židli, chvíli jsem vstával...a pak zamířil na záchod.

Kolem mušlí bylo plno. Více bylo těch různě se klátějících po vypitém...

"Doufám," nadechl se nejvyšší z nich, "že dneska nebudu muset doma odvádět nějaký výkony." ulevil si i slovně v předtuše možného.

"To doufáme všichni, vole.", ozvalo se od jiné mušle, u které v tu chvíli dočůraný potetovaný chlápek poklesl v kolenou, aby za poklopec vpravil to, co z něj před chvílí vyndal.

Jooo..., holt překonávání krize s sebou nese určitá rizika ve vztazích... napadlo mě a taky jsem poklesl v kolenou a pak vyšel patro schodů zpět do hospody.

"Máro, Máro," volala Patricie, "kdes byl?"

Mlčel jsem.

"Jo táááááááám." odvodila z mého mlčení Patka. "Ale to je po schodech. To nedám." rozhodla se záhy.

A na řadu přišly fotky z pláží a měst, kam lidi z mojí party stačili vyrazit. A pak pár videohovorů s těma, který s náma ten večer bejt nemohli a Loreta cinkala jako o svatořečení a půllitry o sebe narážely jako kajaky, co se často všechny společně srazej nad nějakým splavem.

A pak jsme zaplatili a vylezli do toho božího sprchování na ulici a objednávali taxiky a ztěžka po tom všem našem setkání oddychovali a ti, kterým taxi dorazilo nejdříve, opatrně nasedali do sedaček auta, zamávali a zmizeli stojícím na chodníku z dohledu.

A když dorazilo auto pro Patku, došel jsem s ní ke dveřím, ty otevřel a ta sexy blondýna jen při dosednutí vzdychla a pak řekla: "Doufám, že se po mě doma nebude nic chtít. Snad bude spát. Ahoj. Pusu." poslala mi pusu přes její dlaň a já zabouchl dveře auta, hodil si přes hlavu kapuci od bundy a šel jsem tím nočním letním nečáskem na Staroměstskou.

Chodníky byly i takhle v noci a navzdory deštíku plné. Plné lidí, kterým déšť nevadí. Plné lidí, kteří šli odněkud, nebo někam.

Často lidí, kteří se objímali, nebo vedli za ruku.

Pokud šli domů, věděli proč tak spěchají... Ale pokud šli teprve někam, měli by si setsakra, kor v krizi, dávat pozor, aby její opulence nenarušila domácí vztahy...

---

Ráno poté mi ťukla v mobilu zpráva na w.upu. "Bylo to krásný.", psala Patricie.

"Co? Večírek? Návrat domů?", zněla moje tázací odpověď.

"Oboje."