Už dva dny hledám kakao

"Rozhodně to nebude tim, že jsem bordelářka, ale některý věci už prostě nemůžu najít. Jasně vim, že doma kakao mám. Kde ale je?!?"

Rozpravy o zapomínání jsou, pokud si vzpomenete, na co zapomínáte, docela zábavnou formou dialogu.

"Čoveče", začala máma, "já si do detailu pamatuju letní bleděmodrý šaty s balonovou sukní (netušil jsem, že šaty se šijou i mičud!), kterou jsme na sobě měla jako malá holka u babičky ve Vlašimi, ale kam jsem zastrčila v úterý koupený kakao nevim, kdybys mě zabil."

"Zabíjet kvůli kakau?", usmál jsem se důvodu, kvůli kterýmu bych měl zamordovat vlastní matku.

"Nejde o tu krabici, jde o princip.", upřesnila matka důvody obav ze ztráty paměti.

"Princip čeho? Ztracenýho kakaa?", neustoupil jsem ani o píď z pozice "ztracené kakao".

"Ale houby. Kakao je jenom jednou ze situací, kdy je mi jasný, že podzim života se mění v zimu života. Všim sis vlastně někdy, že o době, než umřeme, se řiká podzim života?", pokračovala máma.

"No, podzim života a pak už jen smrt."

"No právě", skoro vykřikla Zorina, "život nás okrádá o zimu života - teda prodloužení našeho konání tady. Copak Vivaldi složil "Tři roční období"? No?", úplně jsem ji viděl, jak někde daleko ode mě stojí v sebejistém postoji a ví, že tohle neokecám.

"A jak s podzimem života souvisí ztracený kakao?", nedal jsem se.

Nedala se ani ona.

"Nejde jen o to blbý kakao. V poslední době hledám pořád něco. Drbátko na záda, šicí stroj, mazání na běžky, čudlík od papiňáku nebo sklenici od okurek, kterou jsem si schovala, až jí budu potřebovat. A jednu rukavici už hledám tejden. Ta mrcha se mi schovala zrovna ve chvíli, kdy je venku taková zima, že psi čuraj žlutý sklo."

"Aspoň máš furt co dělat. Nezakrníš. A máš pohyb, jak pořád něco hledáš.", chtěl jsem udělat mámě radost. "Tak si všechny ty věci zapisuj na nějakej papír, kterej připlácni pomocí magnetu na dveře od lednice.", nabídnul jsem nápad.

Máma se rozesmála, jako by bylo jaro a ona stála na louce a mezi prstama u nohou měla květy sedmikrásek.

"Přesně tohle jsem už jednou udělala. Psala jsem si všechno důležitý na takovej papírek a ten jsem měla v předsíni na stolku. Každou chvíli jsem do něj něco dopsala. Třeba srp je v kůlně v polici nad kajakem, nebo řetízek na brejle - šperkovnice, nebo kypřící prášek u pudingu.", začala popisovat situace, které ohrožovaly její život.

"Takže to funguje!", zvolal jsem radostně.

"Fungovalo.", řekla matka dramaticky, "Fungovalo do doby, než šel Jirka na nákup a tenhle papírek si s sebou vzal, protože měl za to, že je to nákupní seznam..."

"Ajajaj...", smál jsem se dál, "takže toho moc nepřines, co?", byl jsem mírně ironickej.

"Co že nepřines nákup... Von, jak byl naštvanej, že neví co koupit, tak ten papírek vyhodil a já byla v prdeli. Neměla jsem ani nákup, co měl přinýst, ale ani papírek, kde co mám!"

"Takže - jaký je teda řešení?", zeptal jsem po vysvětlení, proč papírek s poznámkama nepomáhá.

"No, mohla bych ty poznámky rejt nožem do omítky v obejváku. Já se ale se rozhodla, jako první ženská na planetě, přejít ze stádia "podzim života" do stádia "zima života. Přestanu nakupovat blbosti, vyseru se na záhady ztracenýho kaka a začnu pomalu hybernovat - řika se to tak, že jo? Ale dneska to kakao ještě jednou zkusim najít."

Moje máma, znáte jí, jako první žena na světě prolomila limity dosud fungujících třech období života a vešla do období, který zatim nikdo neprozkoumal. Moc se těším na její fungl nový poznatky.