Vše důležité a základní pro život jsme dostali od nich. Ony nás vedly, ony nás krmily, ony nám líply záhlavec, když bylo třeba a jejich náruče jsou pořád tou nejpřívětivější skrýší.
Těžko se dá nevěřit na víly, když víme, že opravdu existujou.
Ty "naše víly" ale neoblékají průhledné řízy utkané z pavučinek a jejich vlasy nebývají vždy dlouhé a hebké jako asparágus.
Naše víly nosí kalhoty, někdy sukně a na hlavách mají sem tam natáčky.
Nevoněj po lese a kapradí, ale po mejdle nebo smažených řízcích. Před dávnými lety naše víly voněly i po zbytcích jídla, které se jim nepodařilo nasoukat do našich tehdy malejch pusinek.
Naše víly nemívaly šaty urousaný ranní rosou, ale často měly ruce mokrý od ždímání plínek.
Naše víly se jen tak netoulaly od rána do večera po lesích a loukách a v noci namísto svádění úplně obyčejně spaly. Spaly utumlovaný náma a tím vším, co přes den musely doslova vykouzlit.
Naše víly dokázaly v počátku našich životů mluvit řečí, které kromě nás nikdo jinej nerozuměl a jejich dech voněl jako pudr na zapařený prdelky.
Naše víly hladily i hudrovaly, milovaly i syčely na nás, neustávaly v péči, ale vždy, když už fakt nemohly - přidaly.
Byly a jsou to ty nejsilnější a nejkrásnější víly na celym světě!
A říkáme jim všem jedním jménem, nebo jmény z toho základního odvozenými.
Máma, maminka, mamka, mamička...
A za pár dní s nimi oslavíme svátek všech víl světa.
Utrhněte někde kytku, kupte kus dobrý čokolády a vypravte se tuhle neděli tam, kde vaše vílamáma čeká, až jí obejmete.
... a nezapomeňte na umytý ruce! I v tomhle nás naše víly s trpělivostí jim vlastní vytrénovaly každý den položenou otázkou: "Umyl sis ruce?"
