Umírání jedna radost

Nemusíte na patologii, nebo do márnice na malym vesnickym hřitově. A už vůbec není nutný toulat se mezi hroby. Smrt, tu pokušitelku, potkáte i u regálů s jabkama.

"Ne, tyhle křupky ti fakt kupovat nebudu. Minule jsi je nedojedla a táta málem chcíp, když se mu po nich šprajcnul žlučník.", celkem jasně matka vysvětlila dceři, že nebude jíst něco, po čem její otec málem umřel.

"Cože? Nezařídila? Ne za ří di la? Já jí zabiju.", vzteky rozechvělá a horkem zmožená mluvila naštvaně a tedy nahlas do mobilu dáma chladící si volnou dlaň o víko mrazáku s poloměkkými nanuky.

Na pouhých několika metrech čtverečních se kolem mě během pár vteřin slovně dvakrát šmrncla smrt. Sice jenom mluvená, ale šmrncla. Mrcha jedna zatrolená.

Šel jsem si pro nanuka, aby mě z toho vedra neklepla pepka a paní s kosou si to štrádovala po supermarketu v puse dvou dam, které jsem minul.

A když jsem se z půlky prodejny vrátil do zeleniny pro jedno jabko, z trička kluka u banánů se na mě šklebila lebka.

Nejsem panikář, ani zbytečně podezřívavej člověk, ale nějak se to začalo hromadit...

Dvě náctilété vystajlované kokety v minisukních velkých jako polovina papírového kapesníku (a stejně průhledných!) kroutily prdýlkama a NAKUPOVALY. Zatím jenom bonbóny, ale přínos shoppingu pro jejich ženské duše byl znatelný. Jedna s telefonem u nedočkavého ucha, druhá s očima visícíma na puse volající. "Tak jo. Ale buď tam včas. My s Ivčou jedeme metrem. Pa", ukončila hovor, mrkla na kamarádku a řekla: "Von je tak kráááásnej. Já z toho snad umřu."

Doprdele, co se to děje? Je přece neděle, tu by měla ctít i Smrtka, napadlo mě. Ale ne! Kolem mě se u regálu se sušenkama, jabkama, chipsama a nanukama umíralo jedna radost. A to jsem ještě nebyl u konce s nákupem. Leda tak s dechem... Klimatizace v tom kšeftu taky tak trochu skomírala...

Potřeboval jsem ještě něco na protažení odpadu. Horko mě mile nutí k opakované přípravě ledových okurkových salátu a sítko v dřezu často nesebere všechny ty zbytky ze struhadla a trubky se zkrátka ucpou. Takže nějakou tu žíravinu do košíku k jabku a nanuku a rychle ke kase. 

Jakej symbol se objevil na etiketě jinak veselý barevný barevný flašky s nějakym louhem, vám popisovat nemusím. Prostě ten samej, kterej na mě bafnul z obalu dvd s filmem o Jackovi Sparowovi těsně před pokladnou.

Postavil jsem se do fronty a původně zmrzlej krém z eskyma mi začal kapat na palec a gumovej pásek vietnamek. Prostě horko na zabití...

Ale já unikl. Unikl jsem nástrahám smrti v nedělním supermarketu. Obalamutil jsem kmotřičku eskymem a louhem. Nenechal jsem se vystrašit lebkama ani slovama spolunakupujících. 

"No tak ať je po tvym", řekla klidně v neklidném horkém dni stará paní svému manželovi ve frontě přede mnou. "Stejně už brzo umřem, tak co.", dodala po chvilce, a do nákupní tašky strčila sklenici s majonézou.

Stejně brzo umřem... Únik se nekoná. Jen bylo na chvíli odloženo to, co mě jednou čeká. 

Eskymo skončilo v koši hned, jak mi zasralo odkápnutím z prvního kousnutí tričko a odpad už zase funguje.