Udělej mi holku!

Léto, a hlavně prázdniny mají velkou moc. Často až tajuplnou, odvážnou a sem tam i gendrově vyvažující.

Normálně jsem zase po delší době záviděl.

Záviděl malejm klukům a holkám lítajícím po koupáku a řvoucím na lesy! Kluci měli pistole plný vody a holky pištěly a naschvál neuhýbaly vodním dávkám a pak křičely: "ty si pitoméééééééééj" a "néééch tohóóóó" a "mě nééééééé, mě nééééééééé". A já seděl u piva a mozkovej biograf mi hodil zpátky moje prázdniny, moje pistole, moje holky co na mě řvaly "ty si pitoméééééj".

Tenkrát jsem byli partou, ve který vládli "chlapi". Malejch kluků bylo tenkrát v našich chalupách víc, než malejch holek. A holkám bylo s ohledem na jejich menšinu předurčeno být v letních měsících klukem. Nefňukalo se!  Panenky šly na dva měsíce spát a probouzely se praky z větví a kolena odřený od asfaltky.

V bunkrech na mezi jsem zakládali funkční rodiny. Vařila se polívka z malin a vody z potoka, záchodem byly na sebe vyskládaný šutry z kraje polních brázd a dny nebyly nikdy tak dlouhý, abysme zažili všechno to, co jsme nutně zažít potřebovali.

A po loukách jsme lítali jako splašený můry a vlasy jsme po vykoupání měli hebký jako srst koloušků. A vítr rozvlnil pole za chalupou jako moře, jehož jedinými ostrovy byly meze a remízky v něm se koupající. A vzduch voněl posekanou trávou a tvarohovejma buchtama.

A poznávali jsme záhyby a taje klučičích a holčičích těl...

Holčičí prsa v rukách chutnaly jako bábovičky a pusy od lesních jahůdek byly svůdné. Naše tehdejší pindíky měly velikost a strukturu po dešti z hlíny vylezlých rousnic. Ruce byly tenké jako svlíkací párky, hrudníky široké jako list školního sešitu a fantazie obrovská jako celej náš tehdejší svět.

"Udělej mi holku", řekla jednou Gábina, když jsme vylezli promodralí z vod Kačáku.

Chvěl jsem se. Chvěl jsem se jako listí ve větru na lípě v naší zahradě. 

Chvěl jsem se zimou a očekáváním zároveň. Vyšeptalým froté ručníkem jsem si otíral vodu z obličeje a kolena o sebe mlátily nedočkavostí.

"Roztáhni nohy", začala Gábina něžně a její ručník sklouznul na trávník lehounce až smyslně. Zůstala přede mnou stát nahá. Malá, nahá, klepající se zimou i možným novým zjištěním.

I z mého ručníku se stal sirotek a lehnul si do trávy vedle ručníku Gábiny.

Stál jsem s roztaženýma nohama, nad hlavou modré nebe a v rozkroku ruce jedný malý holky.

Zkušeně, ale jemně vzala mojí rousnici do malé dlaně a spolu s obsahem útvaru narostlého pod rousnicí je zatlačila směrem k mému zadku.

"A teď dej nohy k sobě", řekla s rázností ženy, která v ní zatím spala hlubokým spánkem Šípkové Růženky.

Dal jsem nohy k sobě. Rousnice i útvar pod ní zmizely. Najednou bylo mezi mýma nohama prázdno. Stál jsem s nohama u sebe a rousnicí pryč na kraji rybníku a Gábina trochu poodstoupila.

Dívala se na mě z povzdálí a bůhví, co se jí honilo v hlavě.

Mě už to celkem bolelo...

Bolela mě žížala uvězněná mezi stehny. Bolely mě kuličky stehny presované do tvaru bramborových miniplaciček. Bolelo mě mužský ego a cejtil jsem se trochu blbě. Hra "udělej mi holku" mě i přes určité erotično prostě až tak nebavila.

Ale bylo léto, byli jsme nahatý a sami a Gábina byla nejkrásnější holkou ve vsi.

A pak se z okna chalupy vzdálené od nás na ostrý doběh ozvalo: "Markůůůů, Gábinóóóó - oběěěěěěd!" a babička, moje zástěrová babička, zase po zavolání přivřela okno kuchyně.

Rozkročil jsem se, žížala a kuličky zase dostaly svobodu, z trávy jsme sebrali ručníky, dali si je na hlavu a rozběhli se trávou, která nám do chodidel zapisovala prázdninové vzpomínky.

A běželi jsme, běželi jsme na květákovou polívku a koláč s rybízem, jehož semínka mi pokaždý zalezly mezi zuby.

Dopil jsem předevčírem svoje plovárenský pivo, otřel jsem si pusu a odešel jsem od křičících kluků a holek k mušli. Tam jsem si stoupnul, rozkročil lehce nohy, ale "holku" už jsem neudělal... Škoda.