Třeba takový kadění...

"Skoro abych se začala bát, že umřu blbá, nebo v některejch případech minimálně nedovzdělaná. Víš třeba, že kadit bysme měli spíš na bobku, než do záchodový mísy?" 

I kdybysme se snažili sebevíc, příroda nás našteluje tam, kam je třeba. Sama od sebe. Nenásilně. Přirozeně. Třeba takový kadění...

"Hele", začala máma ranní povídání, "nějaká ženská přišla na to, že evoluce v některejch ohledech zklamala. Že prej bych třeba neměla při kadění sedět na míse, ale na bobku!"

Ve chvíli, kdy si po ránu v hlavě štimujete úkoly na den, do kterýho jste se právě probudili, řešíte zcela určitě jinší věci, než je kadění - řekl bych.

"Nečti tyhle kraviny a do časáku "Chvilka tvýho podělanýho štěstí" nanejvýš zabal slupky z oloupenejch brambor.", poradil jsem mámě v naději, že se budeme bavit o důležitějších věcech, než je kadění v poloze "bobek". 

"No počkej, logiku to dává. Nemusíš tolik tlačit.", opáčila Zorina a debata měla pré.

"A to jako dokážeš položit na záchodový prkýnko obě chodidla, přičapnout na bobek, udržet rovnováhu a spustit proces?", opáčil jsem zase já a byl zvědavej na odpověď. "A jak po aktu vytřeš zadek? Pořád na bobku na prkýnku přičapnutá, nebo slezeš dolu a utřeš se? To se smí?", dodal jsem.

"Ježiš, to mě nenapadlo, to bych se musela pokaždý na hajzlíku zouvat. I při čurání!", nebylo možný z tónu mámina hlasu přeslechnout opravdový údiv.

Představoval jsem si zutou matku v bobku na záchodový míse a i když bylo po ránu celkem pošmourno, díky týhle představě se den tak trochu rozjasnil.

"A nemyslela to tak," rozváděl jsem teorii o kaděnína bobku, "že by v takovym případě nebyly záchodový mísy pro život vůbec nutný?"

"To mě taky napadlo. Že bysme měli na hajzlících jenom takový dírky a kolem nich bysme vysázeli trávu a tu bysme využili při otírání jako psi, když dranděj zadkem po trávníku. Dokonale bio!", nedala se máma mojí otázkou ani za mák zastrašit.

"Dírky? A co chlapský čůrání ve stoje? Už teď máme problémy se sem tam strefit do chřtánu mísy. Ještě tak do dírky...", vyjevil jsem obavy z užívání toalety ve stylu mámina přemýšlení o místnosti, kam si pravidelně zajdem pro úlevu.

"No tak byste se museli víc soustředit, vono by to chlapum vůbec neuškodilo.", zpražila mě máma. "Bblý je, že by se ta tráva kolem musela pořád sekat a hrabat. To mi fakt uplně stačí na zahradě kolem baráku! Ale zas by nebylo nutný ji, diky chlapum, přihnojovat.", dodala odborně.

"No dobrá. Připusťme logickej důvod, že výraznější tlak na střeva v pozici "bobek" usnadní úkon. Připusťme taky, že při akci udržíme rovnováhu a že se přizpůsobíme diskomfortu se před vykaděním zout.", rozvíjel jsem dál nastavené téma diskutované teorie. "Jak ale někteří budou v pozici bobek číst, nebo telefonovat? Ale jak se se vším vypořádáme v případě, že k hajzlíku tak tak doběhneme. Stihneme se zout?"

Máma, jak bejvá sem tam jejím zvykem, na moje otázky neodpověděla. Jedním jediným sdělením je minula.

"A co veřejný hajzlíky, viď? Domá mám vypucováno, ale jít do bosa na veřejnejch hajzlech, na to nemám dost odvahy.", pustila se do další oblasti teorie kadění na bobku.

Stella se pořádnej kus ode mě při ranním venčení lehce nahrbila..., skoro to vypadalo, že jde do bobku. Boty nenosí...

"Na veřejný kadit nechodim. Tohle bych teda řešit nemusel."

Máma, celkem překvapeně, položila další otázku dnešního rána. "A jak to děláš, když musíš a nejsi doma?"

"Zatnu zuby!", odpověděl jsem po pravdě.

"Di do prdele. To je mi uplně stejne hovadská teorie, jako kadění na bobku. Ty by ses s tou ženskou měl spojit a dát dohromady poučku o tom, že když se nám chce, stačí zatnout zuby, aby se nám nechtělo. A v tu chvíli de do háje její teorie o bobku a výrobci hajzl mís a toaletáku přijdou zu grunt a evoluce dostane poprvý od velkýho třesku pořádně za vyučenou!", shrnula v krátkosti matka na příkladu bobku různé přemýšlení kaučů, kauček a pránových jedinců.

"Tys začala.", bránil jsem se.

"Já?" nedala se Zorina. "Já ti jen povyprávěla, co jsem četla. Konec konců, buď rád, že jsem nelistovala v Anně Karenině. Na vlakový koleje to mám pár stanic autobusem..."

Když jsme se se Stellou vrátili z ranní venčení, zapad jsem na hajzlík. Nezul jsem se...