To sou ty, co si nechali přešít pindíka na pulinu a opačně?

"Ptáci řvou, světlo je už od šesti a tak nebylo zbytí, hochu, musela jsem se vrhnout na friling ordnung."

Nadešla každoroční doba migrace hadrů. Letní trička a šortky vyletěj po dlouhé době hnízdění ze skříní a prádelníků a do jejich hnízdišť se nastěhujou svetry, šály, čepice a kabáty.

"Už v tom mám léty vybudovanej systém, chlapečku. Doma to celej den vypadá, jako v seknhendu, všude se válej hadry a já je třídím podle toho, jestli je potřebuju, nebo jestli je mám pořád ještě dost ráda."

Mutr spustila friling ordnung. Ze svetrů se staly andělé, kteří při letu do skříňového nebe mávaj rukávama a prolítávaj obláčkama, do kterejch se proměnily z vlny uštrikovaný čepice. 

"Je to těžký, co?", reagoval jsem na matčinu poznámku o situaci, kdy se člověk musí zbavit něčeho, co se s ním pár let táhlo.

"Těžký to bylo, když jsem ještě byla fiflena. Rozmarná fiflena."

"Už nejsi?", lehce mě vyděsila představa, že si matka na sebe natáhne cokoliv, co má ráda bez ohledu na to, jakej to bude mít konečnej efekt.

"Hochu, ta doba je dávno v tahu. Teď už jen, aby mě to neškrtilo na pupku a nešolíchalo mi to nepříjemně krk. Samozřejmě, že chci bejt pořád šik, ale postávat před zrcadlem a dělat autfity - na to už fakt nemám čas. Víš, co času mi zabere hrabání zahrady?"

"Takže co jsi vyhodila?", ponouknul jsem Zorinu.

"Hele.... silonová tepláková souprava v kombinaci bledě modro fialová šla do kelu. A spolu s ní i klobouky, který mi na hlavě šly vždycky šejdrem a jak trochu fouklo, musela jsem si je přidržet rukou, ve který jsem držela napěchovaný nákupní tašky. Dámu ze mě v kontrastu s taškou plnou mlíka rohlíků klobouk nikdy neudělal. Ale na to jsem přišla až dávno po tom, co jsem si myslela, že vypadám jako Ivana."

"Která?", vypálil jsem doplňující otázku.

"No Trampová, přece."

"Ty sis někdy myslela, že vypadáš jako Ivana Trumpová? Neděs mě!", poprosil jsem.

"No teď už né. Ale když ještě byla šťabajzna, tak jsem tak chtěla vypadat. Když už jsme jako ženský vedle sebe neměly Donalda, tak jsme chtěly bejt podobný aspoň jí."

"Myslíš", napadlo mě, "že Ivana taky dělá jarní ordnung?"

"Tak u toho bych nechtěla bejt.", pronesla kategoricky Zorina. "Vona na to snad musí mít bagr."

"Bagr?"

"No aby to všechno přeházela. Všechno myslim, ve všech těch jejích chalupách, co má po světě. To musí bejt práce pro vraha."

"Na to má lidi.", řekl jsem, protože jsem o tom přesvědčenej.

"No tak to si, milej zlatej, na pořádnym omylu. Ukaž mi na světě jednu jedinou ženskou, která si nechá někym jinym vyhodit její hadry. Takovou mi teda ukaž!"

"Myslíš?", začal jsem bejt na vážkách.

"Nemyslim. To jasně vim. Jednou - to už je fakt dávno - se mnou hadry likvidovala Jituna. A co jsme ze skříně vytáhly a nejdřív určily k likvidaci, se zase do skříně vrátilo a mě jenom bolely ruce a hadrů neubylo. Prej "tenhle svetřík ti pořád sluší" a "tohle přece nevyhodíš" a pak ještě "to se bude hodit." A hovno. Nic se nehodilo a svetřík, co mi měl slušet, mi dělal na břichu faldy jako ten oblek panáčka, co prodává pnojmatiky."

"Michelin, myslíš?", usmíval jsem se při otázce představě, že matka v šik světříku vypadá jako logo firmy Michelin.

"To nebyl mušelín, to si pleteš, to bylo z vlny.", poopravila matka chlapský představy o tom,  z čeho se motaj svetry pro ženský poté, co zaměnila mušelín za Michelin.

"Takže letos to bylo bez Jituny a hadry letěly jak stíhačky, co?", odhadoval jsem matčino rozhodování o nepotřebnejch hadrech a hadrech, který má pořád ještě ráda.

"Skříň mám poloprázdnou a je mi tak nějak dobře po těle. Naskládala jsem všechno do pytlů na odpad a odtáhla to k obecnímu úřadu..."

"A tams to pověsila na štendry a začala prodávat, ne?", přerušil jsem matku s vědomím toho, jak je shánčlivá a šetrná.

"Na to nemám nervy. Naházela sem ty pytel do kontejneru, ze kterýho pak další lidi hadry sbíraj a posílaj je těm, co jarní ordnung nemůžou dělat, protože nemaj co vyhazovat."

"Takže tvoje hadry teď ozdoběj jiný ženský, to si fakt hodná Zorina."

"Nejen ženský, chlapče. Možná i nějaký chlapy. Pamatuješ přece, jaký velikosti jsem kdysi nosila. Ty sednou i některejm chlapum."

"Takže vlastně podpoříš i transgender lidi!", zajásal jsem nad matčinou jasnozřivostí.

"To sou ty, co si nechali přešít pindíka na pulinu a opačně?", chtěla se ujistit Zorina.

"Jo jo, to jsou přesně voni.", ujistil jsem matčinu domněnku.

"Tak pro tyhle moje modely asi nebudou to pravý. Voni na rozdíl ode mě vědi, co je móda a co jsou jen hadry. A hadrů jsem měla vždycky víc, než módy."

"Třeba si to přešijou, nebo zkombinujou tak, jak ty bys nikdy neměla ani šajn.", navrhl jsem další alternativu.

"Hele, voni si to nepřešijou, ty fantasto. Voni to prostě utahaj a pak bez jediný výčitky prásknou do popelnice a bude. Voni narozdíl od nás vědi, že hadry maj především sloužit. Zdobit okolí má člověk, ne nějaký hadry."