... to je jako byste si natáh slipy a nechal famfulína trčet ven

"Fakt mě nic horšího, než setkání klimaktéria s rouškou přes pusu v ten samej čas, jisto jistě postihnout nemohlo..."

Cestující v autobusu vypadali, jako by se chystali přepadnout nějakou banku.

Seděli mlčky, v odkrytých očích sveřepý výraz a přes pusu různé hadříky, které jistě zabrání případným pronásledovatelům v identifikaci.

Paní vedle mě měla roušku jahodovou a čelo mokré, jakoby právě vylezla z bazénu.

"Můžu otevřít okýnko? Nebude vám to vadit?", zeptala se a mrkla, protože jí slaná kapka sjela přes obočí přímo pod víčko.

"Samozřejmě. Je vám dobře?", odpověděl jsem a zeptal se zároveň.

Ruka paní hejbla okýnkem a k našim sedačkám začal proudit vzduch plnej očekávání, buřtů u ohňů, koupaček na sprosťáka, dlouhých dnů a nocí lepkavých jako v Bangkoku.

"Dobře?", vyvalila na mě oči, když se zase usadila. "Mně je báječně! Teda až na to, že jsem v přechodu a musím nosit tenhle hadr přes pusu.", ulevila si.

"No...někdy se to holt sejde.", dal jsem paní Jahodové za pravdu, autobus překodrcal koleje, které křížily asfaltku a na volnoběh dojel k další stanici. Tam už čekali další maskovaní loupežníci.

"Vy to máte dobrý. Holohlavej, bez přechodu a tu roušku máte taky halabala. ... to je jako byste si natáh slipy a nechal famfulína trčet ven.", cvrnkla mi prstem o můj nos, který zpod roušky vykukoval jako mláďátko paní Klokanové z její brašny přiheftnutý na břichu.

"Já nosim trenky.", udělal jsem humor a rukou zatahal za moji roušku tak, aby klokáně zmizelo.

"To ten můj taky", reagovala paní Jahodová a autobus se zase rozjel. "Jen jednou jsem mu koupila slipy, von je vyzkoušel a řek, že táááhnou. Tak jsem s nima pak asi tři roky myla vokna, než se uplně rozpadly.", podala mi paní Jahodová krátké CV slipů, které tááááhly. "Teda, ty slipy než se rozpadly, myslim.", upřesnila.

"Jste je mohla dát dál jako dárek.", napadlo mě nahlas.

Autobus kroužil zatáčku a tvářil se přitom jako labuť. Tak důstojně. Tak elegantně.

"No to nemohla. Tak velký slipy nikdo jinej nemá.", přeříkala paní Jahodová ve chvíli, kdy nás síly ohybu zatáčky a funkčního motoru natlačily k sobě víc než na dotyk.

"No tak jste s nima mohla chodit mejt auslágy kvelbů.", napadlo mě zase nahlas.

"No vidíte!", smála se paní Jahodová do roušky a čelo se jí potilo jako hráči ragby pár vteřin po absolutním výkonu. "S těma bych umyla všechny ty vitráže ve svatym Vítu, to vám garantuju."

Sáhl jsem do kapsy, vytáhl papírový kapesníky a jeden z paklíku nabídl paní Jahodové.

"Viďte.", řekla oddaně a vlastně spokojeně a smířlivě, "mám fakt hrozný dny. Ještě ty hice do toho všeho a potim se jak jako víte co?", vzala kousek jemného papíru do ruky a ten v tom vichru, špatně lapen, odletěl někam za nás...

Otočil jsem se.

Lupič za mnou byl krytý nejen rouškou s modrými proužky, ale jedno jeho oko překryl papírový kapesník, který paní Jahodová nedržela dost pevně.

Smál se.

K lupičovi se otočila i vyjukaná paní Jahodová.

Mužská ruka lupiče vplula mezi sedačky, na kterých jsme seděli a v jejích prstech se k paní Jahodové vrátil mnou nabídnutý papírový kapesníček.

"Děkuju.", usmála se jistě, i když díky roušce neviditelně, paní Jahodová na lupiče a kapesníček si převzala.

Utřela bez váhání celé zapocené čelo na dva tahy a když si suchými zbytky na kapesníku opatrně otírala místa pod očima, lupič ze zadní sedačky poznamenal: "A taky nosim trenky."

---

Smáli a povídali jsme si celej zbytek cesty. Přes roušky. Tak, jak se na pořádný lupiče patří.